Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3295/2021

29 Cdo 3295/2021-189

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové, se sídlem v Praze 8, Sopotská 645/70, PSČ 181 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupenému Mgr. Michalem Zahradníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů a zaplacení 1 163 830,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. K., o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. -148, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. prosince 2020, č. j. -127, určil, že právní úkony – předčasné splnění blíže specifikovaných závazků v celkové výši 1 163 830,98 Kč dlužníkem (S. K.) žalovanému (Komerční bance, a. s.) před dohodnutým termínem splatnosti – jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalovanému uhradit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 1 163 830,98 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. ledna 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (body III. a IV. výroku).

2. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2020, sp. zn. , zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. -75, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. září 2016, č. j. -53, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

[1] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno na návrh věřitele dne 17. ledna 2011. Usnesením ze dne 8. června 2011, č. j. -49, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni.

[2] V roce 2010 uzavřel dlužník s žalovaným čtyři smlouvy o úvěru, na jejichž základě žalovaný poskytl dlužníku úvěry v celkové výši 1 600 000 Kč, které byly zajištěny blankosměnkou avalovanou R. K., bývalým jednatelem dlužníka (dále jen „R. K.“). Na žádost V. K., otce R. K. a jednatele dlužníka (dále jen „jednatel dlužníka“), ze dne 6. dubna 2011 a 20. května 2011 o předčasné splacení všech úvěrů žalovaný přijal od dlužníka platby tak, že úvěry byly splaceny u třech smluv dne 27. dubna 2011 a u jedné smlouvy v období od 27. května 2011 do 1. června 2011. Celkem dlužník zaplatil žalovanému částku 1 163 830 Kč.

[3] Žalovaný dne 4. července 2011 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku za dlužníkem ve výši 1 163 830,98 Kč představující nesplacené úvěry na základě předmětných smluv o úvěru, s uvedením, že jde o podmíněnou pohledávku z důvodu neúčinnosti právního úkonu dlužníka (předčasného splacení této pohledávky žalovanému).

[4] Usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. -19, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

[5] Žalobkyně vyrozuměla žalovaného dopisem ze dne 5. ledna 2012 o neúčinnosti právního úkonu, jímž dlužník předčasně splatil úvěry vedené u žalovaného, a vyzvala jej k úhradě finančních prostředků na účet majetkové podstaty. Výzva byla doručena žalovanému 16. ledna 2012. Žalobkyně sepsala do soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 27 pohledávku za žalovaným v nominální hodnotě 1 163 830,98 Kč z titulu předčasně splaceného úvěru dlužníkem.

[6] Insolvenční soud rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. -41, zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhal vyloučení pohledávky ve výši 1 163 830,98 Kč ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. -65, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.

[7] K 25. červnu 2011 činil zůstatek na bankovní účtu dlužníka 800,54 Kč, přičemž dlužník neměl ve vlastnictví žádné nemovitosti, cenné papíry vedené u Centrálního depozitáře cenných papírů, v pokladně se nenacházela žádná hotovost a nebyl společníkem obchodní společnosti ani členem družstva.

[8] Jednatel dlužníka požádal žalovaného přípisem ze dne 26. srpna 2011 o vyloučení částky 485 000 Kč uhrazené na splátku úvěru „z insolvenčního řízení“ s tím, že jde o jeho osobní finanční prostředky, které nenáleží dlužníku.

[9] Z výpisu z účtu žalované vyplynulo, že platba byla vložena dne 24. května 2011 na účet v hotovosti, přičemž byla ve výpisu specifikována jako platba dlužníka na úvěr ze smlouvy č. 0043210200743, jako variabilní symbol bylo použito identifikační číslo dlužníka.

4. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 31. prosince 2013, , a , ve znění účinném od 1. ledna 2014 – dospěl k závěru, že dlužník jednal v rozporu s , neboť předčasným splacením úvěrů žalovanému došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužníka a zároveň nelze mít za to, že šlo o úkon týkající se provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření.

5. K námitce žalovaného, že žalobkyni marně uplynula lhůta jednoho roku pro podání odpůrčí žaloby, soud prvního stupně uvedl, že výklad, podle něhož by v daném případě lhůta k podání odpůrčí žaloby uplynula dříve, než žalobkyni vůbec vznikla povinnost žalobu podat, by byl absurdní a v rozporu se zákazem retroaktivity; proto je třeba jej odmítnout. Lhůta pro podání odpůrčí žaloby tak nemohla uplynout (neuplynula) dříve než 1 rok od „účinnosti zákona“ (novely ), tj. od 1. ledna 2014.

6. Za nedůvodnou považoval soud prvního stupně také námitku žalovaného o promlčení pohledávky, když pro délku promlčecí doby není určující povaha neúčinného právního úkonu, nýbrž povaha práva, které se promlčuje; v daném případě lhůta počala běžet až zjištěním úpadku. K tomu dodal, že žalovaný se ocitl v prodlení, když na základě výzvy žalobkyni neuhradil požadovanou částku na účet majetkové podstaty, proto žalobkyni současně přiznal právo na požadované příslušenství podle a 2 , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

8. Odvolací soud především odmítl námitku žalovaného, podle níž zanikla neúčinnost právního úkonu dlužníka v důsledku nabytí účinnosti , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“ nebo „ “). Účinností novely podle odvolacího soudu došlo toliko k tomu, že se od 1. ledna 2014 může žalobkyně této neúčinnosti domáhat pouze odpůrčí žalobou podle .

9. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že v takovém případě lhůta k podání odpůrčí žaloby začíná běžet dnem 1. ledna 2014 a nemůže skončit dříve než rok od účinnosti novely. V opačném případě (dle výkladu prosazovaného žalovaným) by došlo k nepřípustné retroaktivitě použitého právního předpisu (prekluzivní lhůta k podání odpůrčí žaloby by skončila dříve, než by novela zakotvující povinnost k podání odpůrčí žaloby nabyla účinnosti). Odvolací soud uvedl, že takový výklad je v rozporu s principy, na kterých stojí právní stát a vymahatelnost práva. Jestliže ve znění účinném do 31. prosince 2013 neukládal insolvenčnímu správci povinnost podat odpůrčí žalobu, nemůže novela, jež tuto povinnost nově ukládá, insolvenčnímu správci právo k podání takové žaloby odebrat nabytím své účinnosti.

10. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitce žalovaného, že pohledávka je promlčena; potud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta počíná běžet až rozhodnutím o úpadku (nikoliv zahájením insolvenčního řízení), neboť až zjištěním úpadku dlužníka jsou neúčinné úkony ve smyslu . Promlčecí lhůta tedy započala běžet dne 8. června 2011 a uplynula 8. června 2014, přičemž žaloba byla podána dne 21. května 2014.

11. Konečně odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o nezákonnosti požadovaného příslušenství, neboť žalovaný byl v prodlení od 17. ledna 2012. Závěrem odvolací soud dodal, že z listin provedených k důkazu jednoznačně vyplývá, že žalovaný přijal od dlužníka finanční prostředky na základě žádosti samotného dlužníka a šlo tedy o plnění dlužníka bez ohledu na původ finančních prostředků.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho prvnímu výroku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá zčásti na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a z části na vyřešení otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky:

[1] Je předčasné splacení předinsolvenčního financování dlužníkem vůči věřitelům neúčinné bez dalšího?

[2] Tíží v případě sporu o neúčinnost právního úkonu dlužníka důkazní břemeno žalovaného?

[3] Musí soudy zkoumat, kým byly poskytnuty finanční prostředky k úkonu, jež má být shledán neúčinným?

[4] Má rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu podle povahu konstitutivní či deklaratorní s ohledem na právo požadovat úroky z prodlení?

[5] Je počátek běhu lhůty podle věty druhé možné stanovit pouze od účinnosti novely za předpokladu, že podmínky pro počátek běhu lhůty byly splněny již před účinností novely?

[6] Je okamžik zahájení běhu promlčecí doby podle obč. zák. s ohledem na vázán ke dni zahájení insolvenčního řízení či ke dni rozhodnutí o úpadku?

13. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle , tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupě k dalšímu řízení.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky [1] a [2], když nezohlednil závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2009, sen. zn. , o tom, že uhrazení pohledávky věřitele insolvenčním dlužníkem po zahájení insolvence není automaticky v rozporu s . Odvolacímu soudu též vytýká, že se nezabýval jeho právní argumentací, takže jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Míní, že dlužník se splacením dlužných částek pouze snažil odvrátit hrozící úpadek, a že šlo o platbu související s provozem podniku dlužníka.

15. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud pochybil, když se spokojil s argumentací žalobkyně, že došlo k předčasnému splacení pohledávky (doplněnou o skutečnost, že v majetkové podstatě dlužníka zbylo pouze 800,54 Kč, a proto šlo o podstatnou změnu ve skladbě dlužníkova majetku). Podle dovolatele žalobkyně neprokázala, že plnění pocházelo z majetkové podstaty dlužníka a odvolací soud jej tak nesprávně zatížil důkazním břemenem. Za nesprávný považuje dovolatel také závěr, že není nutné zkoumat původ finančních prostředků, neboť z předložených důkazů vyplývalo, že prostředky poskytl jednatel dlužníka; odvolací soud tyto důkazy vůbec nehodnotil.

16. Dovolatel rovněž nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, neboť má za to, že rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu má konstitutivní povahu, pročež nemohlo dojít k prodlení.

17. Nesprávným shledává dovolatel též závěr odvolacího soudu, že lhůta pro podání odpůrčí žaloby neuplyne dříve než rok po účinnosti novely (po 1. lednu 2014). Míní, že soudy se dopustily svévolného dotváření práva, jelikož žalobkyně jako insolvenční správkyně měla možnost podat odpůrčí žalobu již před účinností novely (zákon to nezakazoval). Nadto uvádí, že z právních jednání žalobkyně je zřejmé, že žaloba směřovala jen na vydání věci, nikoliv na odporovatelný úkon, a nešlo tedy o pouhou chybu v „petitu“ žaloby.

18. V neposlední řadě dovolatel nesouhlasí se závěrem, že pohledávka z neúčinného právního úkonu není promlčena. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. , jelikož , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), nerozlišoval mezi právními účinky zahájení řízení, rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o způsobu jeho řešení. Míní, že počátek běhu promlčecí lhůty je nutno prosazovat s ohledem na znění a vázat jej na zahájení insolvenčního řízení, nikoliv na rozhodnutí o úpadku.

19. Závěrem dovolatel namítá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. -23, jímž bylo rozhodnuto, že věcně příslušné k projednání této věci jsou okresní soudy, bylo zasaženo do (jeho) práva na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval věcně nepříslušný soud.

20. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Ačkoliv nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu obsaženém ve zrušujícím rozsudku, žalobu na základě výzvy soudu prvního stupně doplnila a v dalším se ztotožňuje se závěry obou soudů. Zejména v otázce běhu lhůty pro podání odpůrčí žaloby má za to, že je nutné použít nikoliv doslovný výklad znění zákona, nýbrž výklad logický.

21. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný v aktuálním znění.

22. Vzhledem k době, ve které došlo k uhrazení úvěrů (27. dubna až 1. června 2011), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (8. června 2011) je pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka, rozhodný ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že žalobu v dané věci podala žalobkyně dne 21. května 2014, jsou pro posouzení, jakým způsobem měla žalobkyně uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodná ustanovení a ve znění účinném od 1. ledna 2014.

23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, přičemž dospěl k závěru, že první tři z dovoláním předestřených otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že jejich řešení odvolacím soudem odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.

K otázce [1] (k předčasnému splacení úvěru)

24. Touto otázkou, kterou dovolatel předkládá jako neřešenou, se Nejvyšší soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 28. května 2020, sen. zn. , nebo v rozsudku ze dne 30. července 2020, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dovodil, že plnil-li dlužník na splatný závazek (ze smlouvy o půjčce) po zahájení insolvenčního řízení, šlo o plnění na peněžitý závazek podle věty druhé , jež nespadá pod žádnou z výjimek vypočtených v . Žádné jiné okolnosti u plnění na peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení nejsou významné pro posouzení toho, zda šlo o neúčinný úkon, tedy ani zkoumání, zda šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Pro úplnost lze dodat, že ani na jiném místě neumožňuje dlužníku hradit takový závazek po zahájení .

25. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení ( věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem ( věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z věty druhé není vázáno na podmínky určené věty první .

26. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v větě druhé , není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.

27. Námitka dovolatele, že odvolací soud nezohlednil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2009, nemůže obstát již proto, že v označené věci šlo o zaplacení pohledávky insolvenčního navrhovatele, čímž může dlužník odvrátit rozhodnutí o úpadku. V tomto insolvenčním řízení však dovolatel insolvenčním navrhovatelem není. Nadto odvolací soud přiléhavě uvedl, že v případě zjištění úpadku může být neúčinným i takový úkon, jímž se dlužník snažil odvrátit úpadek.

28. Argumentem, že dlužník nebyl od zahájení insolvenčního řízení až do okamžiku vydání usnesení o konkursu nijak omezen v nakládání s majetkovou podstatou, dovolatel ignoruje omezení právních úkonů dlužníka podle , při jejichž porušení jde podle o neúčinné právní jednání (v době do 31. prosince 2013 o neúčinný právní úkon).

K otázce [2] (k rozložení důkazního břemene)

29. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. , a v rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se přihlásil i v rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. , a v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který dovolatel rovněž zmiňuje v dovolání), vysvětlil, že v řízení o odpůrčí žalobě podle tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat. Jak plyne ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, o předčasné splacení úvěrů požádal dlužník a k úhradě úvěrů došlo z účtu dlužníka, přičemž do insolvenčního řízení se jednatel dlužníka s pohledávkou z bezdůvodného obohacení nepřihlásil. Dovolatele oproti tomu tíží důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v . V poměrech této věci (v daném skutkovém rámci) shledává Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) úsudek odvolacího soudu, že žalobkyně dostatečně prokázala, že dlužník neoprávněně nakládal s majetkovou podstatou v rozporu s , souladným s označenou judikaturou.

K otázce [3] (k původu finančních prostředků)

30. Daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že při její formulaci dovolatel nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Soudy totiž vyšly z toho, že i platba ve výši 485 000 Kč byla platbou dlužníka. Takto byla identifikována dlužníkem při složení uvedené částky na účet žalovaného. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Otázka, z jakých zdrojů si dlužník opatřil prostředky k poskytnutí této platby, tedy „původ finančních prostředků“, je pro věc nerozhodná. Na jejím zodpovězení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a spočívat nemá). Pro posouzení žalobkyní zpochybněného právního úkonu dlužníka je bez významu, zda jednatel dlužníka použil k úhradě této částky finanční prostředky, které vybral z pokladny dlužníka, z účtu dlužníka, anebo zda šlo o finanční prostředky, které dlužníku poskytla třetí osoba (a z jakého důvodu). Šlo-li o posledně uvedený případ, pak v tomto incidenčním sporu nemá smysl zkoumat, z jakého důvodu tato osoba poskytla dlužníku finanční prostředky k úhradě části úvěru. Šlo by o vztah mezi onou osobou a dlužníkem.

32. Pro posouzení zbylých otázek je dovolání přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a potud jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

33. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

35. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

36. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:

(ve znění účinném do 31. prosince 2013)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.

(ve znění účinné od 1. ledna 2014)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

(ve znění účinném do 31. prosince 2013)

(…)

(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“).

(ve znění účinném od 1. ledna 2014)

(…)

(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

(…)

(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

§ 101 obč. zák.

Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

§ 517 obč. zák.

(1) Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

(2) Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

(…)

37. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

K otázce [4] (k povaze rozhodnutí o odpůrčí žalobě)

38. Argumentem, že odvolací soud nesprávně aplikoval obč. zák. a postupoval v rozporu s a , neboť neúčinnost takového právního úkonu se zakládá až rozhodnutím soudu, tzn., že má konstitutivní povahu, dovolatel zjevně přehlíží, že v daném případě je řízení vedeno o neúčinném právním úkonu podle , jenž v odstavci 3 upravuje tzv. zákonnou neúčinnost.

39. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle od neúčinných právních jednání podle a násl. , kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. K tomu srov. shodně v odborné literatuře Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. . Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 376, a v judikatuře obdobně např. odstavec 50. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

40. S ohledem na to, že se jde o deklaratorní rozhodnutí a žalobkyně vyzvala dovolatele k vrácení finančních prostředků do majetkové podstaty, odvolací soud správně dovodil, že dovolatel je v prodlení od uplynutí lhůty k plnění, tj. od 17. ledna 2012.

K otázkám [5] a [6] (k posouzení lhůty k podání žaloby)

41. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu při výkladu , ve znění účinném do 31. prosince 2013, se podává, že k tomu, aby se prosadila neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v době po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s , nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou [k tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“)].

42. Z uvedeného vyplývá, že již proto, že insolvenční správce nebyl povinen podat odpůrčí žalobu, nemohlo se v dané věci uplatnit (přinejmenším v době do 31. prosince 2013) omezení vyplývající z . Insolvenčnímu správci tak nemohla plynout prekluzivní lhůta k podání odpůrčí žaloby. To však ještě neznamená, že by právo insolvenčního správce uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužníka učiněných v rozporu s nebylo (podle v té době rozhodné právní úpravy) nijak časově omezeno. V takovém případě by totiž třetí osoby, vůči nimž důsledky zákonné neúčinnosti působí ( ) byly tam, kde se neúčinnost neprosazuje prostým soupisem uniklého majetku do majetkové podstaty dlužníka, vystaveny nejistotě, zda a kdy vůbec bude vůči nim neúčinnost uplatněna (zda se jí insolvenční správce dovolá).

43. Za tohoto stavu (při absenci zákonem upravené prekluzivní lhůty) Nejvyšší soud pokládá za přiléhavou úvahu odvolacího soudu, podle níž jsou na danou věc uplatnitelné závěry, které Nejvyšší soud formuloval pro konkursní poměry zákonné neúčinnosti právních úkonů dlužníka (úpadce), tedy při výkladu § 14 odst. 1 písm. a/ a § 15 odst. 1 ZKV.

44. V důvodech rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2008“), Nejvyšší soud uzavřel, že právo správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty se nepromlčuje, promlčuje se však právo správce konkursní podstaty uplatnit (zákonnou) neúčinnost právního úkonu (ať již jde o neúčinnost podle § 14 odst. 1 písm. a/ nebo o neúčinnost podle § 15 ZKV). V rozsudku sp. zn. , Nejvyšší soud tento závěr doplnil potud, že jde o právo, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době počítané ve smyslu § 101 obč. zák. ode dne prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

45. Nejvyšší soud uzavírá, že i v poměrech v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s , se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

46. Dovolatelem prosazovaný výklad, podle něhož by se počátek promlčecí doby vázal na zahájení insolvenčního řízení, je zjevně neudržitelný již proto, že pomíjí, že jedinou osobou, která může podat odpůrčí žalobu, je insolvenční správce. Ten však ke dni zahájení insolvenčního řízení ještě (až na zcela výjimečné případy) není ustaven. Navíc předmětem sporu jsou právní úkony, které dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení. Promlčecí doba by tak podle dovolatele měla započít dříve, než byly tyto právní úkony (platby ve prospěch dovolatele) uskutečněny. Kromě toho dovolatel pomíjí, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou přiléhavě odkázal odvolací soud (R 62/2017), podání odpůrčí žaloby přichází v úvahu až po nabytí účinků rozhodnutí o zjištění úpadku.

47. Bylo-li v dané věci usnesení o úpadku dlužníka zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 8. června 2011, odvolací soud správně dovodil, že promlčecí doba by uplynula dne 8. června 2014. S ohledem na to, že žaloba v této věci byla podána dne 21. května 2014, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby.

48. Na běhu promlčecí doby ničeho nemohla změnit ani novelizace provedená Přestože se od 1. ledna 2014 změnila procesní úprava způsobu uplatnění (dovolání se) neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle , uplatní se v daném případě (při absenci přechodného ustanovení, které by stanovilo jinak) obecné pravidlo, podle něhož platí, že lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem účinnosti nové právní úpravy, se posuzují i nadále podle dosavadních předpisů (srov. i , ). , který s účinností od 1. ledna 2014 rozšířil okruh insolvenčních odpůrčích nároků, které lze uplatnit pouze odpůrčí žalobou, i na zákonnou neúčinnost podle , ostatně žádnou úpravu, jež by ukončovala promlčecí doby, které začaly běžet podle obč. zák., neobsahuje.

49. Pro úplnost lze uvést, že důvodná není ani námitka dovolatele, podle níž se právo podat odpůrčí žalobu prekludovalo podle .

50. I kdyby platila dovolatelova teze, že na žalobkyni dopadala povinnost podat odpůrčí žalobu ve lhůtě uvedené v , nebylo by možné v dané věci, kdy povinnost uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka podle podáním odpůrčí žaloby vznikla žalobkyni až od 1. ledna 2014 (od účinnosti ), počítat běh jednoroční lhůty pro podání odpůrčí žaloby od nabytí účinků rozhodnutí o úpadku, tj. od 8. června 2011. V takovém případě by šlo o pravou zpětnou účinnost (o nepřípustnou retroaktivitu). Nový právní předpis, stanovící pro insolvenčního správce způsob uplatnění nároku, by působil zpětně s tím důsledkem, že insolvenčnímu správci by tak marně (v minulosti) uplynula lhůta, která mu v době, kdy měla plynout, podle tehdejší právní úpravy ani neběžela.

51. Za tohoto stavu je jediným možným výkladem ten, který zvolil odvolací soud. Kdyby v důsledku novelizace provedené , insolvenčnímu správci vznikla povinnost dovolat se zákonné neúčinností právních úkonů dlužníka uskutečněných v době do 31. prosince 2013, v době od 1. ledna 2014 podáním odpůrčí žaloby v jednoroční lhůtě stanovené v , začala by lhůta v těchto případech běžet až od 1. ledna 2014.

52. Námitkami týkajícími se obsahu podané žaloby (z níž podle názoru dovolatele nevyplýval úmysl podat odpůrčí žalobu), dovolatel zpochybňuje závěry formulované ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoliv měnit ani na základě dovolatelem uplatněné argumentace.

53. U přípustného dovolání dovolací soud dále posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadami podle

54. Dovolatel namítá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. -23, jímž bylo rozhodnuto, že věcně příslušné k projednání této věci jsou okresní soudy, bylo zasaženo do práva na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval věcně nepříslušný soud. Potud však přehlíží, že poté, co vrchní soud rozhodl postupem podle , nemůže být v řešené věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, zda se změnily skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

55. K namítané (ne)přezkoumatelnosti lze uvést, že potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné.

56. K tomu lze dodat, že z ustanovení [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé ( ) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

57. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle zamítl.

58. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o , a , když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. října 2021) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalobkyně přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu. Spor o neúčinnosti právního jednání insolvenčního dlužníka je ve smyslu advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (i přes to, že nebyl rozhodován v prvním stupni krajským soudem), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč ( ) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2023

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu