Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 110/2022-255

-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Ing. Soni Krčové, MBA, se sídlem v Ostravě, U Důlňáku 225/66, PSČ 717 00, jako insolvenční správkyně dlužníka M. S., zastoupené JUDr. Patrikem Graňákem, advokátem, se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Janem Skřipským, Ph. D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, o neúčinnost právního jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. S., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2022, č. j. , -225 (), takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. října 2020, č. j. 9 -146, vyloučil k samostatnému řízení „nárok“ o povinnosti žalovaného (P. B.) vydat do majetkové podstaty dlužníka (M. S.) v žalobě specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.], určil, že kupní smlouva uzavřená 6. února 2017 mezi prodávajícím (dlužníkem) a žalovaným, jejímž předmětem byly nemovitosti, je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. a IV.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Vyhláškou ze dne 1. února 2017 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud oznámil, že (věřitelským) insolvenčním návrhem bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka; tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

2) Usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. -12, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil insolvenční správkyní dlužníka žalobkyni.

3) Dne 6. února 2017 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti; kupní cena činila 3.360.000,- Kč; dále smluvní strany sjednaly způsob uhrazení kupní ceny a prodávající prohlásil, že není v úpadku ani dlužníkem v zahájeném insolvenčním řízení. Účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem nastaly k 6. únoru 2017. K uzavření kupní smlouvy nebyl vyžádán souhlas insolvenčního soudu.

4) Hodnota majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka činila ke dni 6. června 2017 140.000,- Kč.

Na tomto základě insolvenční soud, odkazuje na ustanovení , , , , , a 3 , o úpadku a způsobech jeho řešení () a , a , (dále jen „o. z.“), jakož i na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, v prvé řadě zdůraznil, že kupní smlouva ze dne 6. února 2017 je platným právním jednáním.

Přitom žalobkyně unesla důkazní břemeno o tom, že kupní smlouvou došlo k podstatným změnám ve skladbě, využití nebo určení majetkové podstaty či majetku, který do ní může náležet, a zároveň k jeho nezanedbatelnému zmenšení. Z majetkové podstaty dlužníka byly vyvedeny nemovitosti, které představovaly „hmotné aktivum“, a „došlo k zániku dluhu, tedy pasiv vůči věřiteli“; hodnota majetku dlužníka (souhrn jeho aktiv ‒ věcí, pohledávek a jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) činila (jen) částku 140.000,- Kč.

Kupní smlouva tak má všechny znaky zakázaného právního jednání podle ustanovení a „nevystihuje“ žádnou z výjimek popsaných v ustanovení ; proto jde o neúčinné právní jednání podle ustanovení .

Konečně insolvenční soud uzavřel, že na posouzení předpokladů určených ustanovením nemá vliv dobrá víra žalovaného o tom, že dlužník byl oprávněn s nemovitostmi nakládat, stav těchto nemovitostí či (případné) náklady žalovaného „do nich“, ani skutečnost, že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. března 2022, č. j. , -225 (), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II. až IV. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud ‒ po doplnění dokazování seznamem majetku dlužníka ze dne 8. března 2017 (A-10), o němž dlužník prohlásil, že je úplný a správný, a podle něhož má dlužník (vyjma drobných osobních věcí, počítače, tiskárny a drobného nářadí) pohledávky za společnostmi MERE CZ s. r. o. (ve výši 300.000,- Kč), „Beskydskou stavební“ (ve výši 260.000,- Kč – „firma je v návrhu na konkurs“), „Bystroň Group“ 260.000,- Kč, která je nedobytná, a za fyzickými osobami v souhrnu 40.100,- Kč ‒ shledal právní posouzení věci insolvenčním soudem správným.

Cituje ustanovení , , , odvolací soud předeslal, že žaloba byla podána včas, aktivně legitimovanou osobou proti pasivně legitimovanému žalovanému, který s dlužníkem uzavřel odporovanou kupní smlouvu.

Dále odvolací soud – vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. září 2018, sen. zn. (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 18), a v usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. – akcentoval, že odporovaným právním jednáním dlužníka (kupní smlouvou) došlo nejen k podstatné změně ve skladbě majetkové podstaty, jelikož z ní ušel nejhodnotnější majetek, ale došlo také k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetkové podstaty, když „ušel majetek“ v hodnotě přesahující 3.000.000,- Kč, a v majetkové podstatě dlužníka zůstala pouze hodnota 140.000,- Kč. V řízení pak nebylo tvrzeno (ani nevyšlo nijak najevo), že by v případě odporovaného právního jednání dlužníka šlo o úkon vymezený ustanovením ; přitom dlužník (ani žalovaný) nepožádal insolvenční soud o souhlas s odporovaným jednáním.

Jelikož k odporovanému jednání dlužníka „došlo“ po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, je právně nevýznamná (i) námitka žalovaného, podle níž se insolvenční soud nezabýval tím, zda by bez odporovaného jednání byli věřitelé dlužníka uspokojeni ve větším rozsahu a zda uzavřením kupní smlouvy došlo k neodůvodněnému zvýhodnění žalovaného; právní jednání dlužníka učiněné po zahájení insolvenčního řízení totiž nepodléhá úpravě obsažené v ustanoveních až . Současně platí, že právní jednání, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v ustanovení , aniž by šlo o případy, které dovoluje ustanovení , bude zásadně právním jednáním, jímž dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.

Konečně odvolací soud shledal neopodstatněnou argumentaci žalovaného pasivy majetkové podstaty, když ustanovení zakazuje nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet; to, že součástí majetkové podstaty jsou jen aktiva, vyplývá z ustanovení a .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „“), a to k řešení právních otázek: a) uspokojení zajištěné pohledávky majetkem, který je předmětem zajištění, poté, kdy nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení, a b) výkladu pojmu „majetek“, jak je obsažen v ustanovení (potud, zda takovým majetkem jsou pouze aktiva nebo i pasiva).

Dovolatel namítá, že nevěděl o úpadku dlužníka (viz prohlášení dlužníka v kupní smlouvě); po vkladu vlastnického práva k nemovitostem vydal „prohlášení“ o tom, že jsou splněny jeho pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem.

Dále odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení, zda došlo k podstatné změně ve skladbě majetkové podstaty, zabýval pouze porovnáním hodnoty označených nemovitostí s hodnotou majetku v majetkové podstatě (částkou 140.000,- Kč), aniž přihlédl k úhrnu přihlášených pohledávek, včetně pohledávky, kterou „mohl přihlásit do insolvenčního řízení žalovaný jako zajištěný věřitel“. Přitom poukazuje na nález Ústavního soudu (ze dne 1. června 2020) sp. zn. , podle něhož při posuzování otázky „nezanedbatelnosti zmenšení“ musí soudy poměřovat výši plnění zejména s objemem celkem přihlášených (a nejlépe zjištěných) pohledávek věřitelů a s hodnotou dlužníkova majetku náležícího do majetkové podstaty. Pro takové posouzení bude vždy (bez ohledu na výši částky) podstatné, jaký je „poměr takového úkonu k objemu zjištěných pohledávek“.

Účelem ustanovení ‒ pokračuje dovolatel ‒ je, aby nebyla ve výsledku zkracována majetková podstata ke škodě věřitelů; jde-li o „majetek“, který do majetkové podstaty ještě nepatří a mohl by tam patřit, je třeba vyhodnotit přínos tohoto majetku pro majetkovou podstatu s přihlédnutím k hodnotě tohoto majetku z hlediska aktiv (zde nemovitostí) i pasiv (zde výše pohledávek zajištěných zástavním právem k nemovitostem, které zaniklo z vůle dovolatele), k ostatnímu majetku, který je součástí majetkové podstaty, a k úhrnu přihlášených pohledávek.

Dovolatel připomíná, že kdyby odporovaná kupní smlouva nebyla uzavřena, přihlásil by do insolvenčního řízení své (zajištěné) pohledávky za dlužníkem. Současně poukazuje na důkazní návrhy, jež učinil v řízení před insolvenčním soudem k prokázání skutkového tvrzení, že v konečném důsledku nedošlo uzavřením kupní smlouvy ani ke zkrácení možnosti uspokojení ostatních věřitelů (s ohledem na výši pohledávky žalovaného a obecnou cenu nemovitostí), ani ke zvýhodnění dovolatele (věřitele dlužníka).

Konečně odvolací soud – pokračuje dovolatel – zaměnil pojem „majetek“ s pojmem „majetková podstata“ a nedostatečně vyhodnotil, zda (ne)došlo k „podstatné“ změně skladby majetku dlužníka.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za zjevně bezdůvodné.

Připomíná, že v důsledku uzavření kupní smlouvy došlo k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka, když nemovitosti měly hodnotu podstatně přesahující hodnotu majetku zapsaného v soupisu majetkové podstaty. Úvaha dovolatele, podle níž (nebýt odporované smlouvy) by byl zajištěným věřitelem a přihlásil by zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka, nemůže mít žádný vliv na rozhodnutí ve věci; ostatně „část kupní ceny“ byla uhrazena zápočtem a nelze předjímat, jak by byla (případná) pohledávka skutečně zjištěna.

Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Ustanovení obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení ( věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem ( věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z ustanovení věty druhé není vázáno na podmínky určené ustanovením věty první . Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ustanovení větě druhé , není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2021, pod číslem 99, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. , a ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. , uveřejněné pod čísly 27/2021 a 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

2) Pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení a 3 , není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v . Jedinou další korekcí je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. , jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 61/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

O tom, že se tyto závěry prosadí i v poměrech projednávané věci, kdy dlužník poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, disponoval (viz kupní smlouva ze dne 6. února 2017) s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní mohl náležet, přičemž šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení ( ), a kdy není naplněna žádná z výjimek určených ustanovením , nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.

K neúčinnosti kupní smlouvy (vzhledem k zápočtu části kupní ceny na dřívější závazky dlužníka) v poměrech ustanovení viz též (obecně) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. .

Skutečnost, že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku, která byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem, je pro posouzení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 6. února 2017 právně nevýznamná.

Pro úplnost Nejvyšší soud ve vazbě na jím zastávaný výklad pojmu „majetek“ ( )] dodává, že úsudek, podle něhož pojem „majetek“ (tedy aktiva), definovaný jako součásti majetkové podstaty podrobně ustanoveními až 208 , není zaměnitelný (ztotožnitelný) s pojmem „jmění“ (zahrnujícím aktiva i pasiva) je úsudkem triviálním. Srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (byť pro poměry upravené , o konkursu a vyrovnání) nebo (pro řešení otázek týkajících se „majetku“ ve společném „jmění“ manželů) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 60/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. i slovníkovou definici oněch pojmů např. v díle Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva. II. díl. LINDE Praha a. s. Právnické a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1995, str. 357 (pro „jmění“) a str. 455 (pro „majetek“).

Konečně Nejvyšší soud neshledává významným [vzhledem k zásadním rozdílům ve skutkovém stavu ‒ viz zpráva o dosavadní činnosti insolvenční správkyně ze dne 8. června 2017 a dohoda o zápočtu z 6. února 2017 (ve spojení s vyjádřením žalovaného ze dne 12. února 2020)] poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. .

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. července 2022), která podle ustanovení bodu 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 714,- Kč; celkem činí 4.114,- Kč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 29. 8. 2023

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu