Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4012/2017

22 Cdo 4012/2017-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze, Přemyslovská 48/13, proti žalované AGRA Velký Týnec, a. s., se sídlem ve Velkém Týnci, Bystřická 704, IČO 25855476, zastoupené JUDr. Jiřím Hanákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 4. 2017, č. j. -169, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.404,40 Kč k rukám JUDr. Jiřího Hanáka, advokáta se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. -169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Závěr, že žalobě o určení neplatnosti smlouvy lze vyhovět pouze v případě, účastní-li se řízení všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli (příp. jejich právní njástupci), považuje v souvislosti s ustanovením , (dále jen „o. z.“), za nesprávný. Nesouhlasí s tím, že by žalovaní nebyli v projednávané věci pasivně legitimovaní, a namítá, že tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Současně nalézacím soudům vytýká, že neprovedly některé jí navrhované důkazy, nepřihlédly ke všem tvrzeným skutečnostem a nevypořádaly se se všemi námitkami, zejména s tvrzením, že smlouva je neplatná pro rozpor s o. z. Má za to, že jelikož je v projednávané věci „nepochybně dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy“, měl se odvolací soud otázkou aplikace o. z. náležitě zabývat. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem, že soudy nemohly pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalobě vyhovět. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, a proto Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisu, a některé další zákony).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. ). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Dovolání není přípustné.

Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek odvolacího soudu založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ).

V projednávané věci dovolatelka řádně vymezuje přípustnost dovolání pouze ve vztahu k právnímu posouzení otázky nedostatku pasivní věcné legitimace. Přehlíží však, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby i pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na navrhovaném určení ve smyslu Uvedený závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, aniž by se již nalézací soud musel zabývat její věcnou podstatou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3 z roku 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. , popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. ), však dovolatelka vůbec nenapadá. Uvádí pouze, že je přesvědčena o existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy; nevymezuje řádně předpoklady přípustnosti dovolání ( ), když pouze polemizuje s posouzením věci odvolacím soudem, a ani v této souvislosti neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala způsobilý dovolací důvod.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání ze shora uvedeného důvodu pak Nejvyšší soud podotýká, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

V rozsudku ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. , jenž byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 1, roč. 2002, str. 9, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán, jestliže otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není.“ Uvedený závěr koresponduje funkci určovací žaloby, která má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Rozhodnutí o určovací žalobě by mělo být rovněž způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, aby se předešlo (i potenciálně) případným dalším žalobám na plnění. Určovací žaloba má s ohledem na požadavek naléhavého právního zájmu své místo i v situacích, kdy žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3 z roku 1994, jakož i výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).

Bylo-li by v projednávané věci žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy vyhověno, nemůže dojít na základě takového rozhodnutí soudu k obnovení vlastnických vztahů existujících před uzavřením smlouvy. Rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu ohledně nemovitostí není u, na základě níž by mohlo dojít záznamem k zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. ). Otázka vlastnického práva by zůstala nejistá a byl by dán prostor pro případné vedení dalších soudních sporů.

Dovolací přezkum nezakládají ani další námitky dovolatelky, jimiž žalobkyně nalézacím soudům vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy a nevypořádaly se se všemi námitkami. Ani v této části dovolání dovolatelka řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Pro úplnost lze uvést, že dovolatelka tyto námitky uplatňuje ve vztahu k tvrzení, že se odvolací soud nezabýval věcnou podstatou žaloby. Z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu však vyplývá, dospěl-li odvolací soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, nebyl povinen zabývat se otázkou platnosti kupní smlouvy. Jeho závěr o nadbytečnosti tvrzení a důkazů prokazujících neplatnost smlouvy je proto správný a vytýkanými vadami řízení proto kritizované rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo není.

Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, jelikož výše náhrady nákladů nepřesahuje částku 50.000 Kč [ , ].

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 8. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu