Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 381/2019

26 Cdo 381/2019-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce J. B., bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovaným 1/ L. S. a 2/ R. S., oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Evou Ropkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Chocni, Jiráskova 1065, o výkon vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. června 2018, č. j. -148, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč k rukám JUDr. Evy Ropkové, LL.M., advokátky se sídlem v Chocni, Jiráskova 1065, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. -94, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2018, č. j. -148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Po doplnění dokazování v odvolacím řízení a po částečném opakování dokazování zjistil z provedených důkazů mimo jiných i následující skutečnosti. Dům byl původně ve společném jmění manželů, a to žalobce a A. E. Prohlášením vlastníka ze dne 7. srpna 2002 (dále jen „Prohlášení“) v něm byly vymezeny dvě jednotky, samostatné byty se společným vstupem ze zádveří. Podle Prohlášení je součástí jednotky XY podesta s vnitřním schodištěm a společnou částí Domu je vchod se zádveřím, venkovní schodiště a též zeď oddělující obě jednotky jako svislá konstrukce ve smyslu ustanovení , o vlastnictví bytů, ve znění účinném v době Prohlášení /a ve znění do 31. prosince 2013/ (dále jen „ “). V příloze č. 1 k Prohlášení jsou graficky znázorněny obě jednotky a nebytové prostory. Žalobce je vlastníkem jednotky č. XY, vlastníky jednotky č. XY jsou v současné době žalovaní. Na tomto skutkovém podkladě předně zdůraznil, že je nutno rozlišovat pojmy zádveří (prostor mezi vstupními dveřmi do Domu a dveřmi na podestu) a podesta (prostor za dveřmi na podestu ukončující schodišťové rameno). Vybudování vchodu do jednotky č. XY ve společné svislé konstrukci, navíc zasahující do výlučného vlastnického práva žalovaných k podestě s vnitřním schodištěm jako součásti jednotky č. XY, pak pokládal za významnou záležitost týkající se společné věci ve smyslu o. z. ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“, resp. „ “), k jejímuž provedení je nutný souhlas dvoutřetinové většiny všech spoluvlastníků. Nelze-li jí dosáhnout, rozhodne k žalobě spoluvlastníka soud ( a o. z.). Žalobní požadavek by však byl podle jeho názoru v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a porušoval by základní vlastnická práva, má-li být vchod vybudován ve společné svislé konstrukci, navíc zasahující do výlučného vlastnického práva žalovaných k podestě s vnitřním schodištěm; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nad rámec uvedeného dodal, že žalobce má možnost zřídit si nenáročnou stavební úpravou vchod do svého bytu přes technické zázemí (v jeho vlastnictví), aniž by zasahoval do vlastnického práva žalovaných.

Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaní prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle a 3 , uplatnil dovolatel též nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z Prohlášení, resp. způsobu hodnocení důkazů. V této souvislosti je však zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti tudíž mají oporu v Prohlášení a odpovídají tomu, co běžně soudy z obdobných písemností zjišťují.

Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

K právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy (podle ) zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); dosavadními právními předpisy ( , , ve znění do 31. prosince 2013 /dále jen „obč. zák.“/ a ) se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Obsah písemného právního úkonu však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu y (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. března 2010, sp. zn. , či z 12. června 2013, sp. zn. ). Současně však bezesporu platí, že i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. února 2009, sp. zn. , či z 14. ledna 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud postupoval v souladu s naznačenými hledisky a, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, přihlédl při zjišťování obsahu Prohlášení rovněž k vůli jednajících osob a zohlednil všechny rozhodné okolnosti existující v době jeho tvorby; v tomto směru odpovídá jeho rozhodnutí výše citovaným judikatorním závěrům.

Přímo ze zákona (viz § 1175 odst. 1 o. z.) vyplývá, že vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. října 2018, sp. zn. , rovněž uzavřel, že půjde-li o změnu společných částí domu, jsou k žalobě na odstranění neoprávněného zásahu, kterého se dopustil vlastník jednotky nebo osoba, která jednotku se souhlasem jejího vlastníka užívala, i v poměrech aktivně věcně legitimováni také všichni vlastníci jednotek v domě. Závěry formulované a odůvodněné dosavadní soudní praxí o věcné aktivní legitimaci vlastníků jednotek se tudíž přiměřeně uplatní i v poměrech .

Vybudování vchodu do jednotky č. XY ve společné svislé konstrukci lze vskutku pokládat za nežádoucí změnu společné části. Bylo-li by touto změnou navíc zasaženo do výlučného vlastnického práva žalovaných k podestě s vnitřním schodištěm jako součásti jednotky č. XY, šlo by nepochybně o extrémní nesoulad s principy spravedlnosti a zásah do vlastnického práva žalovaných k jednotce XY. Jestliže za této situace odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, lze jeho rozhodnutí pokládat za souladné s ustálenou soudní praxí. Na tomto místě pak pokládá dovolací soud za potřebné zdůraznit, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. ).

Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladové výroky II. a III. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 27. 8. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu