Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3054/2020

26 Cdo 3054/2020-161

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) L. K., narozeného XY, a b) M. K., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, proti žalované J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2020, č. j. -141, t a k t o :I. Dovolání se odmítá.

Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. -104, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, že žalovaná je povinna zdržet se zásahu do jejich vlastnického práva spočívajícím v provádění stavebních úprav – zateplování zateplovacím polystyrenem nosných a obvodových zdí domu – společných částí domu – budovy XY, která je součástí pozemku XY – zastavěná plocha a nádvoří v obci, kat. území XY, a dále odstranit již provedené zateplení zateplovacím polystyrenem na zdi nacházející se vlevo do hlavních vchodových dveří z pohledu zevnitř domu o rozměrech 0,51m krát 2,17 m (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. -141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel z toho, že se v domě XY, nacházejí dvě bytové jednotky, přičemž jednotku XY vlastní žalobci jako manželé ve společném jmění a jednotku XY žalovaná. Žalobci se domáhali mimo jiné odstranění již provedeného zateplení zateplovacím polystyrenem na zdi vlevo od hlavních vchodových dveří domu, tj. na společných částech domu za stavu, kdy sami započali se zateplováním stěn přiléhajícím k jejich bytové jednotce dříve než žalovaná. Provedli tak totožný zásah do společných prostor domu – zateplení stěn jako žalovaná, aniž by to jeden či druhý oznámili druhé straně, nebo si vyžádali souhlas. Uzavřel, že zateplení vchodové zdi nelze pokládat za nežádoucí změnu společné části ani její poškození a že jednání žalované nijak neovlivnilo užívání bytové jednotky žalobců. Výkon práva žalobců na ochranu vlastnictví nepřináší žalobcům žádný odpovídající prospěch a vzhledem k okolnostem, že sami jednali stejným způsobem jako žalovaná, lze označit výkon práva žalobců na ochranu vlastnického práva za zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.

Dovolání žalobců proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, neboť předložené právní otázky, zda došlo ke změně či poškození společné části domu ve smyslu , , ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), a zda požadavek na odstranění zateplení zdi společné části domu je v této věci jednáním, které nepožívá právní ochrany ve smyslu o. z., již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od jejich řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle a 3 , uplatnili dovolatelé též nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusili zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví ze dne 11. 6. 2014, resp. způsob hodnocení důkazů, týkající se posouzení pojmu schodiště. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 1175 odst. 1 o. z. má vlastník jednotky právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.

V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu platí ve vztahu k § 1175 odst. 1 o. z., že vlastník jednotky nesmí užívat společné prostory takovým způsobem, kterým by nad míru přiměřenou poměrům ztížil užívání těchto prostor ostatním vlastníkům jednotek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. ) a že má právo domáhat se v případě změny či poškození společných částí domu odstranění neoprávněného zásahu do jeho vlastnického práva k jednotce, kterého se dopustil jiný vlastník jednotky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud zkoumal a dostatečně odůvodnil, proč nepovažuje zateplení části vchodové zdi o rozměru 0,51 m x 2,17 m u vchodových dveří do domu za nežádoucí změnu společné části. Dospěl rovněž k závěru, že zateplení neovlivnilo uživatelnost společných částí domu ani bytu žalobců a nebylo vizuálně zjištěno, že by došlo ke zhoršení vlhkosti obvodové stěny či k jiným projevům nevhodnosti způsobu zateplení, tedy k poškození společné části domu. V souladu s uvedenou judikaturou tak uzavřel, že provedené zateplení nepředstavuje zásah do vlastnického práva žalobců k jejich bytové jednotce.

V poměrech projednávané věci dovolatelé dále napadají aplikaci ustanovení § 8 o. z., podle kterého představuje žalovaný nárok zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany.

Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. ).

Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může posouzení, zda je ve věci možná aplikace § 8 o. z., zpochybnit jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. ).

Dovolací soud nepovažoval za nepřiměřené úvahy odvolacího soudu ve vztahu k posouzení, zda jednání žalovaných – totožný zásah do společných prostor a s tím související žaloba na ochranu vlastnictví, představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Pro úplnost lze doplnit, že tento argument použil odvolací soud „navíc“ poté, co primárně uzavřel, že podmínky pro ochranu vlastnického práva žalobců ve smyslu § 1175 odst. 1 o. z. nejsou dány.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovoláním napadají rozsudek v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu v této části ani přípustné.

Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení věta první jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 4. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu