Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2633/2019

30 Cdo 2633/2019-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Váchova 43/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. -50, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen

zaplatit

žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. -26, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 12 000 000 Kč (výrok I) a žalobci současně uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 12 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, jež skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. -4738. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen a žalovaná, která žalobci přesto dobrovolně vyplatila částku 60 000 Kč, se promlčení zažalovaného nároku v řízení před soudem dovolala.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Ve vztahu k námitce, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro takto vymezený dovolací důvod spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ani otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu stanovenou k jeho projednání v ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. ).

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. , ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. ). Uvedené závěry přitom nelze považovat za překonané ani dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , vycházejícím nadto ze značně odlišných a svým charakterem zcela mimořádných skutkových okolností (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. ), které jsou nesouměřitelné s právě projednávanou věcí.

Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. , k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.

Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. , věta prvá , tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. ), zvláště když žalobci, který v minulosti podle obsahu vlastních tvrzení dlouhodobě zastával významné veřejné funkce a manažerské pozice, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. ).

Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná projednala nárok žalobce a vydala své stanovisko až po uplynutí šestiměsíční doby ve smyslu , neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozilo promlčení jeho práva. Ustanovení stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud by v takovém případě vyčkal vyjádření žalované a poté by v zahájeném řízení pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5.2019, sp. zn. .

Součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež navíc nepodléhají přezkumu dovolacího soudu (srov. ), není závěr o tom, že by Ministerstvo spravedlnosti či Veřejný ochránce práv žalobce jakkoliv utvrzovali v existenci jeho nároku, nadto uplatněném ve zcela extrémní výši 12 000 000 Kč. Napadené rozhodnutí rovněž nevychází ze zjištění, že by žalobce byl informován o tom, že žalobu bude moci v dané věci podat až po sdělení konečného stanoviska Ministerstva spravedlnosti. Stejně tak se z výsledků provedeného dokazování nepodává, že by žalobce nebyl pro duševní poruchu schopen náležitě hájit své zájmy, a že by proto promlčecí doba neběžela ( , ), resp. že byl v důsledku prožitého stresu a oslabení byly jeho schopnosti právně jednat oslabeny. Skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, se pak žalobci nepodařilo pro vady jím podaného dovolání účinně zpochybnit (viz výše).

Zbývá dodat, že k vadám řízení (spočívající kupř. v neprovedení navržených důkazů) dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li jinak [podle ] dovolání přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci.

Žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle objektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ) a zčásti nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. ) ve výši 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu