Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 509/2019

28 Cdo 509/2019-89

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

statutárního města Brna

K. Š.

, narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, o zaplacení 427 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2018, č. j. -75, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2018, č. j. -75, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018, č. j. -59,

se zrušují

a věc

se

vrací

Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 11. září 2018, č. j. -75, Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. ledna 2018, č. j. -59, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 427 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 21. 1. 2017 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

V posuzované věci se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout tím, že na třetí osobu úplatně převedla spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemcích parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“), ačkoliv subjektem spoluvlastnického práva byl žalobce a nikoliv žalovaná.

Soudy obou stupňů vzaly shodně za prokázané, že spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na předmětných pozemcích převedla žalovaná (prodávající) kupní smlouvou ze dne 10. 10. 2014 za kupní cenu 427 000 Kč na společnost Oviedo, s. r. o. (kupující). Dále bylo zjištěno, že tomuto sporu předcházelo jiné soudní řízení, jehož účastníky byli žalobce a žalovaná v opačném procesním postavení a v němž bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012, č. j. -111, pravomocně určeno, že K. Š. je vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích o velikosti 1/3; uvedený rozsudek byl později Nejvyšším soudem zrušen (rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. -137), v pokračujícím řízení bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č. j. -153, opětovně stvrzeno, že spoluvlastnicí předmětných pozemků je K. Š.; i tento posledně uvedený rozsudek byl Nejvyšším soudem později zrušen (rozsudkem ze dne 7. 7. 2015, č. j. -166) a v pokračujícím řízení byla pak žaloba K. Š. zamítnuta (a to již z důvodu ztráty aktivní věcné legitimace žalobkyně, jež převedla spoluvlastnický podíl na společnost Oviedo, s. r. o., aniž by se soudy zabývaly tím, byla-li žalobkyně vskutku nositelkou vlastnického práva či nikoliv; viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015, č. j. -190, kdy dovolání proti němu podané Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. -223).

Podle odvolacím soudem učiněného závěru se žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit na úkor žalobce, neboť důvodem plnění částky 427 000 Kč společností Oviedo, s. r. o., ve prospěch žalované byla kupní smlouva ze dne 10. 10. 2014, nikoliv „zápis v katastru nemovitostí na základě (následně zrušených) rozsudků Krajského soudu v Brně v řízení o určení vlastnictví“; nebylo-li důvodem plnění ani jedno z označených (později zrušených) rozhodnutí, nemůže v projednávané věci jít o bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl, nýbrž nanejvýš o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné smlouvy, v kterémžto případě by však aktivní věcná legitimace k vydání kupní ceny nebyla na straně žalobce, nýbrž na straně kupujícího.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje dovolatel v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že v posuzované věci jde o případ bezdůvodného obohacení užitím cizí hodnoty ve smyslu ustanovení , (dále jen „o. z.“), neboť žalovaná převedla spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, které však byly ve vlastnictví žalobce, za což obdržela částku 427 000 Kč. Žalovaná tak učinila ke dni 14. 11. 2014, kdy bylo pravomocně určeno (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č. j. -153), že je spoluvlastnicí předmětných pozemků; dle ustálené rozhodovací praxe je přitom smlouva mezi žalovanou a společností Oviedo, s. r. o., platná (odkazuje zde na rozhodnutí, dle nichž smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak) a žalovaná proto nemůže žalobci „vrátit pozemky“. Odvolací soud tedy nesprávně vyhodnotil otázku věcné legitimace, když dospěl k závěru, že subjektem oprávněným k vydání bezdůvodného obohacení by mohla být toliko společnost Oviedo, s. r. o. Dovolatel brojí rovněž proti závěru soudu (prvního stupně) o tom, že z rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnického práva mezi týmiž účastníky nelze dospět k závěru o vlastnickém právu žalobce k předmětným pozemkům; dle žalobce se takový závěr jednoznačně podává z toho, že žalobkyně v řízení nakonec neuspěla (její žaloba byla zamítnuta). Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka zda může smluvní dispozicí s cizí věcí vzniknout bezdůvodné obohacení straně smlouvy na úkor třetí osoby – vlastníka věci, který stranou smlouvy není), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl po nabytí účinnosti , (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, a 3).

Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

Podle právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.

I v kontextu , , je s ohledem na podobnost obou úprav použitelná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ) ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k a násl. , (dále jen „obč. zák.“), která chápe bezdůvodné obohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. ). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. ).

Přitom na rozdíl od právní úpravy bezdůvodného obohacení v zákoně č. (obč. zák.), kde byl výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení zásadně považován za taxativní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. , a judikaturu tam citovanou; jako výjimku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. ), obsahuje aktuálně účinná právní úprava bezdůvodného obohacení výčet otevřeně demonstrativní [srov. např.

Hulmák, M. a kol.:

VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k , marg. č. 112, i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ]. Je proto předčasný závěr odvolacího soudu, dle něhož k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce vůbec nemohlo dojít, bylo-li žalované plněno třetí osobou na základě kupní smlouvy, a dle něhož by mohlo dojít nanejvýš ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním z neplatné smlouvy; k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení totiž postačuje již naplnění obecné skutkové podstaty v o. z. [(srov. např. ELIÁŠ, J., ADAMOVÁ, H. . In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol. . Komentář. Svazek VI ( -3081, relativní majetková práva 2. část). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014], čímž se však odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec nezabýval.

Nadto je však v ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. výslovně uvedena i skutková podstata bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty (na kterou žalobce v dovolání odkazuje; je přitom nevýznamné, jak žalobce svůj nárok právně kvalifikoval v předchozím průběhu řízení, jelikož právní kvalifikace je věcí soudu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která může zahrnovat nejen užívání cizího pozemku subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. ), nýbrž i jiné způsoby neoprávněného nakládání s cizí hodnotou, například její zcizení [srov.

Hulmák, M. a kol.:

VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k , marg. č. 144, nebo MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: – velký komentář. Svazek IX. -3081. Praha: Leges, 2018, s. 1336, marg. č. 438], k čemuž mělo dle žalobce dojít v posuzované věci.

Dovolací soud zde připomíná, že bezdůvodné obohacení je objektivním stavem, jenž co do svého vzniku zásadně není ovlivněn subjektivními okolnostmi, mezi něž se na straně obohaceného řadí dobrá víra, respektive absence povědomí o tom, že získává na úkor ochuzeného majetkový prospěch [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. ,

Hulmák, M. a kol.:

VI. Závazkové právo. Zvláštní část ( –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k , marg. č. 47 – 49 a 148]; subjektivní okolnosti však mohou mít význam pro určení rozsahu, v jakém je obohacený povinen bezdůvodné obohacení vydat (srov. až 3004 o. z.). Rozhodující pro závěr, zda vzniklo bezdůvodné obohacení osobě, která převedla vlastnické právo k cizí věci na třetí osobu, bude proto zodpovězení předběžných otázek, zda se skutečně (objektivně) jednalo o cizí věc (tedy, zda osoba, jež s ní disponovala, skutečně nebyla vlastnicí věci a zda osoba, jež se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, byla vlastnicí dotčené věci), zda se jednalo o dispozici protiprávní (zda tedy daná osoba byla oprávněna – objektivně vzato – s věcí disponovat) a zda skutečný vlastník touto dispozicí skutečně pozbyl vlastnické právo, resp. zda třetí osoba nabyla vlastnické právo k dotčené věci; v posledně uvedeném směru bude významná zejména právní úprava materiální publicity (srov. o. z.), nabytí vlastnického práva od neoprávněného (srov. a násl. o. z.), ale i ochrana práv třetích osob v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. ).

Tyto předběžné otázky si soud může posoudit sám ve smyslu ustanovení , anebo může, probíhá-li řízení, v němž je některá z předběžných otázek řešena, řízení přerušit podle ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. ).

Dovolací soud se nezabýval námitkou dovolatele, zda ze zamítavého rozhodnutí v řízení, v němž se žalovaná domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, lze dovodit vlastnické právo žalobce, neboť na této otázce napadené rozhodnutí založeno není [Odvolací soud (nesprávně) uzavírá, že k bezdůvodnému obohacení by zde mohlo dojít nanejvýš mezi žalovanou a společností Oviedo, s. r. o., jakožto účastníky smlouvy; také rozsudek soudu prvního stupně je založen na stejném právním posouzení, ačkoliv v odůvodnění soud uvádí i dovolatelem kritizovaný závěr o tom, že nelze z výsledku řízení o určení vlastnictví k předmětným pozemkům dovodit jeho vlastnické právo; žaloba o určení spoluvlastnického práva – jak vidno ze soudem učiněných skutkových zjištění – však byla zamítnuta již z důvodu ztráty aktivní věcné legitimace žalobkyně (žalované), bez toho, že by soud posoudil otázku vlastnictví po stránce věcné.].

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není (že vymezený dovolací důvod dle byl naplněn).

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu