Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 730/2019

-193

USNESENÍ

Římskokatolické farnosti Náměšť na Hané

1) J. K.

, narozenému XY, bytem XY, a

2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018, č. j. -159, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2016, č. j. -54, jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY je druhá žalovaná (Česká republika) – výrok I; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Takto soudy nižších stupňů rozhodly o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), uzavírajíce, že předmětný pozemek představuje původní majetek církve (v rozhodném období byl ve vlastnictví „Nadace ku zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech“, jež byla součástí římskokatolické církve a byla později sloučena s žalobkyní, coby oprávněnou osobou dle ) a na prvního žalovaného byl převeden v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů a k půdě jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „“) – kupní smlouvou uzavřenou dne 23. 11. 2011 s Pozemkovým fondem České republiky, jež je proto absolutně neplatná ( , , ve znění do 31. 12. 2013).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním druhá žalovaná, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka týkající se povahy předchůdkyně žalobkyně, potažmo její kontinuity a právního nástupnictví) a že rozhodnutí současně spočívá i na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené (lze-li zjištěné nedostatky, týkající se právního nástupnictví oprávněné osoby, překlenout poukazem na princip

ex favore restitutionis

). Za nesprávný, rozporný s odkazovanou judikaturou, považuje dovolatelka i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou možného prolomení účinků blokačního ustanovení

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat toliko z důvodů vymezených v dovolání (srov. větu první ).

K dovolatelkou nastolené otázce sluší se předeslat, že ve sporu o určení vlastnického práva státu podle je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu , a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o jím současně řešenou otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby dle – je primárně založen na zjištění, že tvrzená předchůdkyně žalobkyně (coby vlastnice předmětného majetku, jež utrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období) – „Nadace ku zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech“ (dále jen „“) – byla (byť jako osoba nadačního typu) součástí římskokatolické církve, tedy osobou naplňující definiční znaky dle Ryze subsidiárně – se zřetelem na obecný (podpora církve) i specifický účel (zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech a kostela, tj. k duchovním účelům) – odvolací soud dodává, že posuzovaná byla by eventuelně zařaditelná i do množiny tzv. podpůrných právnických osob ve smyslu

Napadeným rozsudkem se tak odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), kdy právní existence a kontinuita těchto osob nebyla nutně podmíněna ani jejich registrací či evidencí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , vydaný v této věci, nebo tam citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 177/2013 Sb., bod 194, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci v žádném veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu , je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ; z odborné literatury srov. komentář k in Jäger, P., Chocholáč, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015).

Dovolatelčiny námitky směřující ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o právní povaze (potažmo povaze jí vlastněného majetku) jako právnické osoby zřízené či založené jako součást registrované církve (namítá-li dovolatelka, že skutečnosti v tomto směru žalobkyně s potřebnou jistotou neprokázala) nemohou založit přípustnost dovolání (nejde o uplatněné způsobilého dovolacího důvodu dle ). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů a k revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, podle účinné procesní úpravy povolán není (samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10 odůvodnění).

V dané situaci pak není relevantní ani argumentace, jíž se dovolatelka vymezuje vůči závěrům odvolacího soudu o kontinuitě (nástupnictví) žalobkyně s označenou Nadací. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2d) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. , či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. , jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. , nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. ). Naproti tomu v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, sešit č. 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. ). K tomu znovu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Uvádí-li pak odvolací soud, že posuzovaná – i se zřetelem na její specifický účel (zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech a kostela, tj. k duchovním účelům) – byla by jinak zařaditelná do množiny tzv. podpůrných právnických osob ve smyslu , jde o závěr spíše subsidiární, na němž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (to spočívá primárně na posouzení, že byla součástí registrované církve). Případná polemika dovolatelky s touto úvahou odvolacího soudu, při současném zdůrazňování soudního přezkumu otázek spojených se zánikem a právním nástupnictvím osob stojích vně registrované církve, tudíž také nemůže založit přípustnost dovolání, neboť řešení této otázky se v poměrech účastníků neprojeví a na správnost rozhodnutí (jež je primárně založeno na zjištění, že byla tzv. historickou církevní právnickou osobou nadačního typu, tedy podřaditelnou kategorii osob dle ) nemůže mít žádný vliv (k problematice přípustnosti dovolání v případech, kdy je rozhodnutí založeno na více na sobě nezávislých důvodech, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného – se zřetelem na argumentaci dovolatelky, jež zpochybňuje použití interpretačního principu

ex favore restitutionis

, jde-li o výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonný předpoklad právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle , coby osoby ve smyslu ustanovení tohoto zákona oprávněné, lze pak odkázat i na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , s nimiž je posouzení věci odvolacím soudem rovněž konformní.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovotelkou současně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu (ze dne 16. 1. 2018) sp. zn. , v němž dovolací soud navázal na předchozí judikaturu, reprezentovanou zejména rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , vytýkaje soudům, že v jimi tehdy projednávané věci se v rozporu s touto judikaturou otázkou právní povahy předchůdkyně žalující oprávněné osoby (tedy tím, zda i ona splňovala by definiční znaky oprávněné osoby dle ) vůbec nezabývaly; o takový případ v posuzované věci nejde. V kontradikci není napadený rozsudek ani s rozhodnutím „sp. zn. 314/96“, je-li jím snad dovolatelkou míněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 9, poř. č. 91, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou oddělení majetku spolku, zřízeného podle zákona č. 134/1867 ř.z., o právu spolčovacím, od majetku jeho členů.

Napadeným rozsudkem se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ani v otázce možné suspenze účinků blokačního ustanovení , která – krom dobré víry nabyvatele – předpokládá i existenci dalších konkrétních, účastníkem v řízení tvrzených, okolností mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele v konkurenci s majetkovým zájmem církve (krom dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ). Odvolací soud – jak vidno z odůvodnění jeho rozhodnutí – v posuzované věci přihlížel ke konkrétním okolnostem věci (maje přitom na zřeteli i možný dopad rozhodnutí do poměrů nabyvatele, uzavíraje však, že jeho podnikání – a to i s ohledem na celkovou výměru jím obhospodařovaných pozemků – nebude významně dotčeno), tedy učinil test proporcionality a jím přijatý závěr, že je nutno konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmem nabyvatele dotčených objektů, není nepřiměřený. A to i s přihlédnutím k tomu, že újma vzniklá prvnímu žalovanému plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání konkrétního pozemku oprávněné osobě – v režimu – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). První žalovaný (nabyvatel) přitom rozsudek odvolacího soudu dovoláním ani nenapadá.

Z uvedeného vyplývá, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i praxí Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

Uvedený závěr implikuje nepřípustnost dovolání, jež proto Nejvyšší soud odmítl ( ).

Třebaže pak dovolatelka výslovně uvádí, že dovolání podává i proti výroku pod bodem III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi dovolatelkou (druhou žalovanou) a žalobkyní, vůči tomuto výroku, jenž patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a ostatním účastníkům, jež se k dovolání nevyjádřili, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 4. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu