Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1242/2021

-733

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Palkovice, se sídlem v Palkovicích 40, identifikační číslo osoby: 49591134, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, 2) F. Ž., narozenému XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2020, č. j. -701, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. -650, určil, že žalovaná 1) je vlastníkem části pozemku parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – orná půda, v katastrálním území XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětné pozemky“), vyznačených v geometrickém plánu vypracovaném dne 3. 5. 2016 G. S. pod č. 1946-59/2016 a ověřeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 5. 5. 2016, pro rozdělení pozemku parc. č. XY – orná půda, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (výroky II., III., IV., V., VI. a VII.).

Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. -701, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně rozhodujícího v projednávané věci po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), je odůvodněno závěrem, že právnická osoba s názvem „Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích“ a „Nadace na ošacení chudých dítek v Zelinkovicích“ (dále „Nadace“) byla ve smyslu konkluzí nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jednou z tzv. historických právnických osob církve římskokatolické, přičemž žalobkyně je na základě rozhodnutí diecézního biskupa ostravsko-opavského ze dne 31. 12. 2001, č. j. 4992/01, jejím právním nástupcem, a tudíž osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „“). Odvolací soud shledal, že původní vlastnice předmětných pozemků M. H., zemřelá dne 14. 5. 1918, ve své poslední vůli ze dne 17. 4. 1914 odkázala předmětné pozemky (respektive původní pozemky, později souhrnně označené jako parc. č. XY pro katastrální území XY, z něhož byly předmětné pozemky odděleny geometrickým plánem) farnímu chudinskémuu v Palkovicích, zastoupenému římskokatolickým farním úřadem v Palkovicích, jehož současně pověřila zřízením Nadace, pročež Nadace byla právnickou osobou zřízenou církví v souladu s poslední vůlí zemřelé M. H.. Konstatoval, že dispozice s nárokovanými pozemky uskutečněné před vydáním nadačního listu o zřízení Nadace dne 16. 9. 1924 byly činěny za účelem dalšího neznehodnocování majetku náležejícího do dědictví po zemřelé M. H. a navíc následně byly dne 5. 2. 1919 schváleny pozůstalostním soudem. Podotkl přitom, že pokud by v projednávané věci mělo jít o nadaci zřízenou podle civilních právních předpisů, nemohlo by dojít k zápisu vlastnického práva k pozemkům ve prospěch Nadace před rokem 1924. Uvedl, že o církevní povaze Nadace svědčí i komunikace mezi Zemskou správou politickou v Brně a Arcibiskupskou konzistoří v Olomouci.

Dovodil, že bylo-li výměrem Okresního národního výboru v Místku ze dne 5. 4. 1949 rozhodnuto o vykoupení pozemků, jež jsou předmětem žaloby, z vlastnictví Nadace státem, je kupní smlouva ze dne 28. 11. 2005 o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 2620 (tedy pozemku, z něhož byly předmětné pozemky odděleny geometrickým plánem vypracovaným dne 3. 5. 2016 G. S. pod č. 1946-59/2016) uzavřená mezi právním předchůdcem žalované 1) a žalovaným 2) absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), v důsledku porušení blokačního ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , a tudíž je dle mínění žalované 1) naplněn důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soud od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Vyjadřuje přesvědčení, že z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné pozemky nebyly historickým církevním majetkem, nýbrž majetkem Nadace, jelikož „Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích“ a „Nadace na ošacení chudých dítek v Zelinkovicích“, do jejíhož vlastnictví předmětné pozemky v rozhodném období náležely, představuje právnickou osobu splňující definiční znaky dle ustanovení Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci ustanovení , , , a , jakož i ustanovení zákona o půdě a ustanovení obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání žalované 1) za zcela nedůvodné. Má za to, že Nadace tvořila součást registrované Církve římskokatolické. Podotýká, že i pokud v přítomném řízení nebude akceptována kvalifikace právní předchůdkyně žalobkyně jako osoby oprávněné ve smyslu ustanovení , je namístě konstatovat, že Nadace splňovala charakteristiku právnické osoby ve smyslu ustanovení , přičemž vzhledem k vývoji právního postavení Nadace nelze žalobkyni upřít možnost domáhat se určení vlastnického práva státu i bez konkrétního právního nástupnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl.

Žalovaný 2) se k dovolání žalované 1) nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále „“) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 11. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (, věta první, ), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle ustanovení je aktivně věcně legitimována právnická osoba naplňující některý z definičních znaků dle ustanovení , a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – ) interpretovaným zákonem odškodňovanou majetkovou křivdu ( ). Se zřetelem ke smyslu a účelu , jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srovnej znění preambule či ), pak při řešení otázky, koho jest považovat za aktivně věcně legitimovanou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením Přijetím totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku [ ]; srovnej k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. .

Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze zjištění, že v posuzovaném případě odškodňovanou majetkovou křivdu utrpěla v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – ) „Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích a Zelinkovicích“, jakožto právnická osoba tvořící součást Církve římskokatolické, tj. osoba naplňující definiční znaky dle ustanovení , jež byla později sloučena s žalobkyní [rovněž právnickou osobou zřízenou jako součást uvedené církve, a tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení ], shledal, že žalobkyně je ve sporu o určení vlastnického práva státu k odňatému majetku aktivně věcně legitimována, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Závěry odvolacího soudu korespondují i judikatuře připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), jejichž právní existence a kontinuita nebyla nutně podmíněna jejich registrací či veřejnou evidencí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 194, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Vyloučeno přitom nebylo ani zřízení takovéto právnické osoby formou závěti pořízené osobou fyzickou (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ).

Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu ustanovení , je pak dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. ; z odborné literatury srovnej komentář k in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015).

Námitky dovolatelky směřují ke zpochybnění konkluze odvolacího soudu o právní povaze Nadace (potažmo povaze jí vlastněného majetku), jež je zde úzce svázána s konkrétními skutkovými zjištěními projednávané věci, přičemž dovolatelka – ve prospěch jiného závěru, tedy že nejde o nadaci církevní – nabízí vlastní, od rozhodnutí odvolacího soudu odlišnou interpretaci v řízení provedených důkazů (významu a obsahu provedených listinných důkazů). Argumentací vystavěnou evidentně na oproti závěrům odvolacího soudu odlišném skutkovém základě však nelze založit přípustnost dovolání. Platí totiž, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli tedy dovolatelka v naznačeném směru namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zde zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudy nižších stupňů se pak při úvahách o charakteru Nadace nikterak nezprotivily ani těm závěrům judikatury, podle nichž v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení , osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. , či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. , či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. , jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. , nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. ). Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura (srovnej Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 135).

Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, který pro odvolací soud vyplýval z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , jímž dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení, neboť se dostatečně nezabývaly povahou právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění restitučního nároku. Odvolací soud se následně v napadeném rozhodnutí skutečnostmi, které bylo třeba podle dovolacího soudu vzít do úvahy, zabýval (viz zejména bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, potažmo bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nicméně přesto dospěl k závěru, že Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích a Zelinkovicích byla církevní právnickou osobou ve smyslu ustanovení , tedy – implicitně vyjádřeno – součástí registrované církve či náboženské společnosti. Dovolací soud ostatně v předchozím řízení ani nezaujal jednoznačné závěry k povaze právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění práva, jen vymezil skutečnosti, k nimž je zapotřebí přihlédnout, respektive se jimi zabývat; to odvolací soud učinil. Jinými slovy řečeno, skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, odvolacímu soudu umožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze považovat za nerespektování právního názoru vyloženého ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Z uvedeného tak ani nemohl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , představovat součást ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od jehož závěrů odchýlit se by zakládalo důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované 1) není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 5. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.předseda senátu