Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3617/2018

-928

USNESENÍ

M. H.

,

nar. XY, bytem XY, a b)

M. H.

, nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2018, č. j. -757, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci a) částku 14.816,45 Kč a žalobci b) částku 9.049,59 Kč oboje k rukám advokátky Mgr. Ilony Kindlové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. -501, zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít ve výroku specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků se žalobcem a) (výrok II.) i žalobcem b) (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyhověl tak požadavku M. a M. H., jež považoval za oprávněné osoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), kterým náleží restituční nárok za v období komunismu odňaté (vyvlastněné nebo vykoupené) pozemky, jež jim nelze pro překážky ve smyslu , popřípadě e) zákona o půdě vydat. Při zjišťování hodnoty původních pozemků kvitoval přístup znalce, jenž pozemky státem převzaté za účelem výstavby dostihového závodiště, sádek, případně realizace veřejné komunikace ocenil dle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jako pozemky stavební, respektive podle řečené vyhlášky. Postupovala-li žalovaná při uspokojování popsaného restitučního nároku žalobců liknavě, o čemž svědčí zejména délka řízení, její lpění na nesprávném ocenění původních pozemků nižší sumou, či úkony žalované v samotném soudním řízení, mohou se žalobci domáhat naplnění svého práva skrze převedení pozemků mimo veřejnou nabídku organizovanou žalovanou. Nehrozí, že jejich restituční nárok vyčíslený shora uvedeným způsobem by byl vydáním požadovaných pozemků přečerpán, pročež okresní soud rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované.

K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. -757, ve výroku II. změnil co do vyjádření výše uspokojeného restitučního nároku žalobce a), ve zbytku výroku je potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil rovněž co do zachycení výše uspokojeného restitučního nároku žalobce b), ve zbytku výroku tento rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) i soudem odvolacím (výrok IV.). Krajský soud, odkázav na rozhodnutí soudů v jiných restitučních sporech týchž žalobců, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry přijatými soudem prvního stupně. Konstatoval, že žalobcům náleží právo na přímé uspokojení jejich restitučního nároku mimo veřejnou nabídku. Zopakoval důkaz znaleckými posudky, přičemž zcela kvitoval ocenění původních nevydaných pozemků, jež na jejich základě přijal okresní soud. Dokazování doplnil znaleckým posudkem zabývajícím se vhodností požadovaných náhradních pozemků, přičemž neshledal žádnou okolnost bránící jejich vydání. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil, toliko jej změnil co do (soudem prvního stupně opomenutého) vyjádření výše takto uspokojených restitučních nároků ve výrocích rozsudku.

Rozhodnutí krajského soudu napadá dovoláním žalovaná. Jeho přípustnost ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v následujících otázkách. Nesouhlasí s oceněním původních pozemků jako stavebních (a tedy ani s výší vyčísleného restitučního nároku žalobců), měly-li být tyto využity za sportovním účelem, respektive pro průmysl, stavebnictví, výrobní služby a sklady, popřípadě jako centrální sádky a rekreační areál. Judikaturu, na niž odkazuje krajský soud, považuje ve vztahu k projednávané věci za nepřiléhavou. Současně brojí proti přebírání závěrů znaleckého posudku, který při oceňování odňatých pozemků neaplikoval srážky dle přílohy č. 7 , jež dle mínění dovolatelky připadají v úvahu. V tomto směru má naříkané rozhodnutí za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. . Za s judikaturou nekonformní (konkrétně pak s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ) označuje i závěr o vhodnosti náhradních pozemků, byly-li tyto vydány, ač jsou zatíženy právy třetích osob a hrozí-li potíže při budoucím hospodaření s nimi. Zejména dovolatelka poukazuje na doposud nevyřešený restituční nárok R. C., jenž o vydání týchž pozemků vede odlišný restituční spor. Pochybení odvolacího soudu vidí též ve změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by pro takový postup byly splněny předpoklady. Výhrady uplatňuje rovněž k nezopakování dokazování stran výše uspokojovaného restitučního nároku, jejíhož vyjádření ve výroku se změna prvostupňového rozhodnutí týkala. Vzhledem k řečenému navrhuje zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu, jakož i zrušení rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. až IV. Současně podává návrh na odložení právní moci rozsudku krajského soudu.

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozhodnutími soudů prvního i druhého stupně a dovolání žalované navrhli jako nedůvodné zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.

Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při řešení problematiky oceňování odňatých pozemků, jež nelze v restituci vydat jejich původním majitelům, respektive jejich právním nástupcům, ustáleně přiklání k závěru, podle něhož je nezbytné oprávněným osobám poskytnout za takové pozemky adekvátní náhradu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , reflektující předchozí judikaturu a přidržující se výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96, svazek 34, str. 35). Proto je jako stavební ve smyslu zapotřebí oceňovat i takové pozemky, jež byly na stát prokazatelně převáděny se záměrem jejich zastavění, byť by nebyly jako stavební úředně vedeny (k tomu viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. , jakož i další v něm citovaná rozhodnutí).

Popsanému požadavku adekvátnosti poskytované náhrady se závěry odvolacího soudu stran určování rozsahu restitučního nároku nepříčí, zohlednil-li na podkladě skutkových zjištění, vycházeje mimo jiné rovněž z provedeného znaleckého posudku, charakter pozemků a jejich reálné využití po přechodu/převodu na stát v intencích shora připomenutých závěrů judikatury (viz bod 31 napadeného rozhodnutí). Konkrétně ve vztahu k pozemkům zahrnutým v areálu dostihového závodiště („pozemky I.“), vůči jejichž ocenění dovolatelka směřuje svou kritiku zejména, pak nelze jeho úvahy shledat jakkoliv defektními, jednalo-li se již v době jejich odnětí především o pozemky určené k další výstavbě a provozu závodiště. Uvedené konkluze stran povahy „pozemků I.“ odvolací soud odůvodnil vedle územního plánu z roku 1969 výslovně zařazením pozemku do stavebního obvodu (na základě rozhodnutí odboru pro výstavbu KNV v Praze ze dne 6. 5. 1957, č. j. Výst. 11-1755-1957), což představovalo jeden z nástrojů územního plánování ve smyslu vládního , o územním plánování obcí (konkrétně viz řečeného předpisu), čímž dostál judikaturou akcentovanému požadavku vycházet mimo jiné z dobové územně plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. , jakož i jeho usnesení ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , eventuálně ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. ). Ve vztahu k pozemkům označeným jako „pozemky II.“ pak odvolací soud rovněž zcela případně sledoval shora připomenuté závěry judikatury, opřel-li svůj úsudek zvláště o tehdejší územně plánovací dokumentaci.

Nelze opomenout, že brojí-li dovolatelka proti právě vylíčenému, činí tak především rozporováním skutkových zjištění nalézacích soudů (též skrze nesouhlas s hodnocením důkazu provedeného znaleckým posudkem), jež ovšem předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu být nemohou, poněvadž zjištěným skutkovým stavem je Nejvyšší soud dle účinné procesní úpravy vázán. Naznačené námitky dovolatelky tak přípustnost dovolání založit nemohou, nevystihuje-li jimi (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle , a nepředkládá ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle (k tomu srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Dodat se sluší, že ocenění pozemků označovaných soudy jako „pozemky III.“ žalovaná v dovolání nikterak nenapadá.

Přípustnost dovolání v otázce určení výše restitučního nároku nezakládá ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , který nelze v nyní posuzované věci považovat za přiléhavý. V tehdy projednávaném sporu odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených , což je evidentně případ odlišný od nyní souzené kauzy, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobcům dostává pozemků náhradních, oceněny podle zmíněného cenového předpisu). I v tomto směru je tedy naříkaný rozsudek s judikaturou konformní. K námitkám stran aplikace srážek jeví se pak vhodným doplnit, že s argumenty zpochybňujícími v tomto směru závěry znaleckého posudku přichází žalovaná až v dovolacím řízení, v důsledku čehož ovšem k nastíněné problematice absentuje výslovné stanovisko odvolacího soudu, jež by mohlo být předmětem dovolacího přezkumu. Přehlédnout ani nelze protimluvnou argumentaci dovolatelky, jež, brojíc primárně proti ocenění nevydaných pozemků jako stavebních, domáhá se následně aplikace srážek určených právě pro pozemky oceňované v intencích

Nesoulad napadeného rozhodnutí není možné shledat ani ve vztahu k dovolatelkou poukazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , ohledně vhodnosti pozemků zvolených žalobci jako pozemků náhradních. Judikatura Nejvyššího soudu ustáleně artikuluje požadavek, dle něhož je pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za pozemek nevydaný nezbytné, aby byl tento k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, popřípadě Státního pozemkového úřadu – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , či jeho rozsudky ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. . Blíže ke kritériím vhodnosti viz zejména shora citovaný rozsudek a v něm uváděná rozhodnutí. Odvolací soud při posuzování zmiňovaného aspektu vydávaných pozemků měl určená měřítka na zřeteli a pečlivě se vypořádal s námitkami žalované stran umístění zařízení nutných k obslužnosti rybníka, přístupu k dotčeným pozemkům, jakož i rozptýlil její domněnky ohledně eventuálních těžkostí v hospodaření s nimi, případně o dotčení práv třetích osob, přičemž své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnil skutečnostmi seznanými především ze znaleckého posudku, jímž v odvolacím řízení doplnil dokazování. Zpochybňováním posledně zmíněného důkazu pak žalovaná opět brojí toliko proti hodnocení důkazů a přijatým skutkovým zjištěním, pročež ani skrze rekapitulované námitky nelze přípustnost dovolání přivodit.

Vydání žalobci zvolených pozemků rovněž nebrání žalovanou odkazované řízení o restitučním nároku R. C. týkající se týchž pozemků. Nutno připomenout, nalézacími soudy již plně ozřejměnou skutečnost, že žádost o zachování československého státního občanství jeho právního předchůdce E. C., jež představovalo podmínku úspěšného uplatnění restitučního nároku (srov. zákona o půdě, resp. , kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě), byla ve správním řízení pravomocně zamítnuta, stejně jako v soudním řízení žaloba proti tomuto rozhodnutí a na ni navazující kasační stížnost.

Námitky dovolatelky stran nepatřičné změny rozhodnutí soudu prvního stupně pak toliko vystihují takzvané vady řízení, které nepředstavují samostatný dovolací důvod a samy o sobě přípustnost dovolání přivodit nemohou. Ke zmatečnostním či jiným vadám, jež ohrožují správnost rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. , věty druhé, ). Nadto lze podotknout, že dovolatelkou namítaná pochybení (dle jejích vlastních slov doplnění výroku o nepodstatný údaj) nemohla výsledek řízení, natož v její neprospěch, jakkoliv ovlivnit (srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ). Povinnost zopakovat dokazování v odvolacím řízení, již dovolatelka akcentuje ve vztahu k určení výše uspokojovaného restitučního nároku žalobců, pak tíží odvolací soud toliko tehdy, dospíval-li by na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním (srov. ), což ovšem zjevně není případ aktuálního řízení.

Ze shora vyřčeného je tudíž zjevné, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředestřela-li dále žalovaná v dovolání žádnou jinou otázku, pro niž by je bylo možné shledat přípustným, přistoupil dovolací soud v intencích k jeho odmítnutí. O návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobcům uplatňujícím v řízení samostatné nároky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. ) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle , bodu 6 a advokátního tarifu činí v případě žalobce a) sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.984 Kč (tarifní hodnota 1.665.825 Kč), ve vztahu k žalobci b) pak 7.440 Kč (tarifní hodnota 240.594 Kč), po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden společný úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení advokátního tarifu rozdělené mezi žalobce podle poměru hodnot jejich nároků [87 % ve vztahu k žalobci a) a 13 % v případě žalobce b)] a navýšení o 21 % DPH dle má tedy žalobce a) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.816,45 Kč a žalobce b) ve výši 9.049,59 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 4. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu