Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4276/2017

-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. -195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. -150, uložil žalované zaplatit žalobci částku 72 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 23. 6. 2016 do zaplacení (výrok I), jakož i náhradu tam vyčíslených nákladů řízení (výrok III) a zamítl žalobu ohledně zbývajících částek 169 750 Kč, 100 000 Kč, 9 050 Kč a 99 999,86 Kč vždy včetně požadovaného příslušenství (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 242 500 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , v němž se žalobce žalobou podanou proti paní Z. K. domáhal vypořádání společného jmění manželů, zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i určení, že je výlučným vlastníkem bytové jednotky.

Zaplacení částek ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, 9 050 Kč s příslušenstvím a 99 999,86 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby náhrady majetkové škody. Prvně uvedená částka představuje náklady řízení, které paní Z. K. žalobci uhradila podle pravomocného exekučního titulu vydaného v posuzovaném řízení (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 6. 2010, č. j. -333). Po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším soudem musel žalobce uvedenou částku Z. K. vrátit, o čemž se vedlo samostatné řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , přičemž druhá uvedená částka představuje náhradu nákladů tohoto samostatného řízení, kterou žalobce Z. K. uhradil. Třetí uvedená částka pak představuje náklady, které žalobce vynaložil na své právní zastoupení v posuzovaném řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v plném rozsahu, tedy i v části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě částečně vyhověno ohledně částky72 750 Kč s příslušenstvím, jakož i výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dovolání v této části není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ) a jako takové musí být odmítnuto podle , věty první , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“,

Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části dovolatel nevymezuje žádný dovolací důvod (, 3 ) a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto ( ).

Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle odmítl jako nepřípustné.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 9 050 Kč s příslušenstvím představující náklady řízení, jež musel žalobce nahradit paní Z. K. na základě konečného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. . Dovolání tak není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaného nároku přípustné [ ].

Ohledně dalších nároků na náhradu majetkové škody ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a 99 999,86 Kč s příslušenstvím představujících náklady účastníků v posuzovaném řízení (a to jednak náklady, které paní Z. K. zaplatila žalobci na základě pravomocného rozsudku vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. a které žalobce musel paní Z. K. uhradit zpět, a dále pak náklady žalobce vynaložené na své vlastní právní zastoupení v posuzovaném řízení) postavil odvolací soud svůj závěr o neexistenci uplatňovaných nároků na náhradu škody na třech samostatných důvodech: na právním posouzení, že uváděný rozsudek vydaný v posuzovaném řízení není nezákonný (neboť nebyl zrušen Nejvyšším soudem pro nezákonnost, ale z důvodu odlišného právního posouzení věci), dále na tom, že mezi tímto zrušeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a žalobcem tvrzenou škodou nemůže být spatřována příčinná souvislost, a konečně na tom, že nejsou splněny podmínky ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, pro přiznání náhrady škody, poněvadž žalobce měl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v rámci posuzovaného řízení na základě procesních předpisů.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí současně na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (další). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (další) důvod podroben dovolacímu přezkumu, protože nebyl dovoláním dotčen.

Pokud tedy dovolatel napadá toliko závěr odvolacího soudu o neexistenci vztahu příčinné souvislosti, pak na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se zamítnutí nároků žalobce na náhradu škody výlučně nestojí. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).

Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. ). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. ) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. ). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí jeho dovolání ve smyslu nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. ).

Dovolání dále není přípustné pro otázku „dvojího“ snížení základní částky zadostiučinění na základě kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] o celkem 50 %, když odvolací soud své úvahy o snížení 30 % a o dalších 20 % s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva přitom zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska].

Otázka, zda měla být zvýšena základní částka odškodnění, jelikož žalobce se na prodloužení délky posuzovaného řízení nijak nepodílel, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uvedenou skutečnost nehodnotil ani zvýšením, ani snížením celkové částky [(srov. bod IV. písm. b) Stanoviska)].

V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který nenavýšil základní částku na základě kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení, neboť pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (y), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. ), popřípadě situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [srov. bod IV. písm. c) Stanoviska], což případ posuzovaného řízení není.

Ani při posuzování otázky kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud nezvýšil základní částku odškodnění, jelikož se nejedná o případ typově zvýšeného významu předmětu řízení [srov. bod IV. písm. d) Stanoviska nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. ]. Případný zvýšený význam předmětu řízení na základě konkrétních okolností věci pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený, jehož v tomto ohledu tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 2. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu