Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4945/2016

30 Cdo 4945/2016-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. N., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. -114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. -69, uložil žalované zaplatit žalobci částku 52 110 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v převyšující části co do částky 295 394 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. -114, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku II o věci samé jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 69 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2014 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 913,15 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. o vypořádání společného jmění manželů, které trvalo 12 let a 7 měsíců.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. .

Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. ) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. ). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v a c) ], které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí jeho dovolání ve smyslu nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu věta druhá a třetí a Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb., Evropský soud pro lidská práva, liché. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ).

Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (složitost věci, odpovědnost státu za vady znaleckých posudků, snížení základní částky zadostiučinění). Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlédnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť v části není přípustné ( ), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( a ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2018

JUDr. Pavel Simon předseda senátu