Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 406/2019

-328

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce D. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Podlužanská 2203, proti žalované D. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, o určení důvodnosti námitky ve stavebním řízení, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2018, č. j. -311, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce (vlastník jednotky XY v domě XY na pozemku parc. XY, k. ú. XY, dále jen „jednotka XY) se domáhal určení, že je důvodná námitka vlastnictví, kterou uplatnil v řízení vedeném před Městským úřadem v Golčově Jeníkově, stavebním úřadem, zahájeném na základě žádosti žalované o dodatečné povolení stavby – modernizace a stavební úpravy bytové jednotky XY v domě XY na pozemku parc. XY, k. ú. XY, dále jen „jednotka XY“. Tvrdil, že součástí jeho bytové jednotky XY je místnost o velikosti 16,86 m

2

, kterou žalovaná neoprávněně připojila ke své bytové jednotce XY.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. -266, žalobu zamítl (výrok I.), zastavil řízení o určení, že ke stavebně technickému přičlenění obytné místnosti (blíže specifikované) k jednotce XY namísto jednotky XY může být provedeno pouze se souhlasem žalobce (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. -311, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „“.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně – v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. – posoudil domy XY jako samostatné budovy. Tato otázka však přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť na řešení této otázky právní závěry odvolacího soudu ve skutečnosti vůbec nespočívají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. ).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil, že podle citovaného rozhodnutí se budovou podle , o vlastnictví bytů, rozumí stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory, s výjimkou hal, a to za předpokladu, že vykazuje charakter samostatné nemovité věci v právním smyslu. Současně poukázal na to, že rozhodnutím vlastníka za budovu lze považovat rovněž sekci se samostatným vchodem, pokud je samostatně označena číslem popisným a je tak stavebně technicky uspořádána, že může plnit samostatně základní funkci budovy [ věta druhá zákona o vlastnictví bytů].

Primárně však uzavřel, že prostorově vymezené části budovy, které se stanou bytovými jednotkami, určuje vlastník svým prohlášením (§ 4 zákona o vlastnictví bytů). Ať už původní vlastník v době, kdy činil prohlášení vlastníka, považoval domy XY za samostatné budovy či za sekce, vymezil jednotku XY tak, že nezasahovala mimo půdorys domu XY a neobsahovala spornou místnost, která se nachází v domě XY. I když tato místnost byla po určitou dobu fakticky zpřístupněna (pouze) z jednotky XY, žalobce mohl jednotku XY nabýt pouze v takové podobě, v jaké byla vymezena prohlášením vlastníka, tedy bez sporné místnosti. Pro úplnost lze dodat, že uvedený závěr odvolacího soudu je s ustálenou judikaturou v souladu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. , ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. či ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ).

Dovolatel rovněž namítá, že platnost prohlášení vlastníka měla být odvolacím soudem posouzena jinak, nevymezuje však žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Navíc závěr odvolacího soudu o platnosti prohlášení vlastníka zpochybňuje poukazem na to, jak měl být jeho obsah interpretován, a ve skutečnosti tak napadá správnost skutkových zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Pro úplnost lze dodat, že jestliže bytové jednotky byly zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle , , po 1. 1. 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [ ] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. , či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. .

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu