Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4604/2018

22 Cdo 4604/2018-251

USNESENÍ

S. V.

1) D. V.

, narozenému XY, bytem ve XY,

2) S. V.

, narozenému XY, bytem ve XY, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 982/136, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 31. 8. 2018, č. j. -199, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 31. 8. 2018, č. j. -199,

se zamítá

.

III. Žalovaní

jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Roberta Vargy, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. -142, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, k. ú. XY (výrok I.). Výrokem II. určil, že vlastníky nemovitostí uvedených ve výroku I. se stávají na základě přiloženého geometrického plánu účastníci, a to tak, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, k. ú. XY a žalovaní jsou spoluvlastníky odděleného pozemku parc. č. XY k. ú. XY, a to každý id. ½ (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 8. 2018, č. j. -199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.), dále změnil jeho výrok II. tak, že na základě geometrického plánu přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nově vzniklý pozemek parc. č. XY, k. ú. XY a do rovnodílného spoluvlastnictví žalovaných přikázal pozemek parc. č. XY, k. ú. XY (výrok II.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, jelikož na daný případ nespadají závěry učiněné dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. . Dovolatel přitom formuluje následující otázku: „Je důvodem zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví podle to, že nastala újma trvalá a újma objektivní povahy, resp. že pro újmu některého spoluvlastníka jsou podstatné jejich objektivní poměry trvalé povahy?“ Tvrdí, že napadené rozhodnutí nerespektuje normy o požární bezpečnosti staveb, ani , o obecných požadavcích na využívání území, podle které ke stavbě rodinného domu musí vést zpevněná pozemní komunikace široká nejméně 2,5 m. V nejužší části pozemku má žalovaný 2) pouze 2 m šířky komunikace, zatímco žalobkyně má po celé délce vjezd o šířce 4 m a chybějící šíři si má podle soudu žalovaný 2) připojit z pozemku 1200/182, k. ú. XY. Namítá, že odvolací soud neprovedl místní šetření a nastolil hrubý nepoměr v právech žalobkyně na straně jedné a dovolatele na straně druhé. Odvolací soud použil důkaz (rozhodnutí dopravního úřadu ze dne 30. 11. 2017), který byl předložen až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak v jeho světle zhodnotil pouze šíři příjezdové cesty žalobkyně, nikoli dovolatele. Napadený rozsudek založí další spor s žalobkyní ohledně zřízení věcného břemene příjezdu dovolatele k jeho vjezdové bráně a „znehodnotí rodinné domy dovolatele a jeho bratra“. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím jsou jeho práva podstatným způsobem omezena tím, že nadále nemá možnost příjezdu ke svému rodinnému domu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a má za to, že se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami. Uvádí, že dovolatel napadá pouze skutková hodnocení odvolacího soudu, která nejsou předmětem dovolacího řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle , (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Jinak řečeno, požadavek, aby dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku

„jinak“

, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu , neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.

Vedle řádného tvrzení splnění předpokladů přípustnosti vyžaduje jako obligatorní náležitost dovolání taktéž uvedení dovolacího důvodu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. ). Dovolatelem formulovaná otázka (zda je důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví podle o. z. trvalá újma objektivní povahy), nevymezuje řádně dovolací důvod a tudíž nezakládá přípustnost dovolání již jen proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá a její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , či usnesení ze dne 8. 12 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci soudy uzavřely, že jsou dány předpoklady pro zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání rozdělením společné věci. Sám žalovaný 2) v průběhu řízení se zrušením spoluvlastnictví a jeho vypořádáním rozdělením společné věci souhlasil. Nenamítal žádné důvody, pro které by soud měl zrušení spoluvlastnictví odmítnout. Obsahem dovolání pak není kritika závěru o zrušení spoluvlastnictví, dovolatel ve skutečnosti brojí proti konkrétnostem způsobu vypořádání. V souvislosti se způsobem vypořádání spoluvlastnictví však neformuluje žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a proto nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ( ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává následující:

Podle , (dále jen „o. z.) nemůže být nikdo nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

Podle § 1140 odst. 2 o. z. může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

Výklad ustanovení § 1140 odst. 1, 2 o. z. podal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. C 15 243 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dostupném na

www.nsoud.cz

). Uzavřel, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným. Pro závěr, zda by rozdělením věci některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. V uvedeném rozhodnutí zároveň dovolací soud zdůraznil, že ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. musí být vykládáno restriktivně, neboť základním východiskem je, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

Dovolatel dále napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem (vyjádření dopravního úřadu) a polemizuje se skutkovými zjištěními. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Dovolatel rovněž namítá vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl místní šetření a dále, že použil důkaz, který byl předložen po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud však podle smí ke zmatečnostním vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , publikované pod číslem 82/2006 v časopise Soudní judikatura). Tento předpoklad však naplněn není.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 2) přípustným, podle je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. (dostupná na

www.nsoud.cz

)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. (dostupný na

http://nalus.usoud.cz)

].

V souladu s věta druhá neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jím tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. 2. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu