Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3007/2018

32 Cdo 3007/2018-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Partners Financial Services, a. s., se sídlem Praze 4, Türkova 2319/5b, identifikační číslo osoby 27699781, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5,proti žalovanému R O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o zaplacení částky 510 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. -275, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 874 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v plném rozsahu), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla žádná rozhodnutí, v nichž by Nejvyšší soud tutéž otázku posuzoval rozdílně. Naopak přípustnost dovolání dále rozvádí argumentací, že „odvolací soud ve věci rozhodl a posoudil stěžejní otázky hmotného práva rozdílně, než jak je rozhoduje dle své dosavadní konstantní judikatury Nejvyšší soud jako soud dovolací“, ve skutečnosti tedy uplatňuje předpoklad přípustnosti, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však není dán.

Dovolatelka totiž své námitky založila na tvrzení, že „o nároku není co do právního základu pochyb“ a že „obtíže jsou jen s výší uplatněného nároku“. Odvolacímu soudu vytýká, že zaměnil, případně postavil na roveň otázku základu sporu, a to tvrzení o uzavření dohody o úhradě vzdělávání podpisem mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 2013, a otázku, zda žalovaný měl při podpisu této smlouvy k dispozici přílohu ke smlouvě, v níž byly uvedeny ceny za jednotlivé stupně vzdělání. Odkazuje na ustanovení a má za to, že soud nebyl oprávněn žalobu zamítnout, aniž by se snažil určit výši nároku jiným způsobem. Tímto tvrzením však přisuzuje odvolacímu soudu závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by se žalovaný podpisem smlouvy zavázal k úhradě konkrétní částky za odborné vzdělávání, a neprokázala ani, že toto vzdělávání v rozsahu odpovídajícím žalobou požadované částce žalovanému skutečně poskytla. Neuzavřel tedy, že by byl jistý základ nároku. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citovaná judikatura dovolacího soudu, Nejvyšší soud však pro úplnost dodává, že odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil. V usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud zdůraznil, že podmínkou pro aplikaci ustanovení je, aby byl jistý právní základ uplatněného nároku, zatímco v projednávané věci podle zjištění soudů nižších stupňů právní základ nároku nebyl prokázán. Závěry rozsudků ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , na projednávanou věc nedopadají, neboť tato rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu, Nejvyšší soud se v prvním uvedeném zabýval stanovením výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků a ve druhém odpovědností za škodu, jejíž výše „nebyla vyčíslena v souladu s představou soudu“.

Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1985 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. ), přehlíží, že nejde o rozhodnutí dovolacího soudu. V citovaném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. V době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení ve znění od 30. 9. 2017.

Dovolatelka dále uvádí, že „za předpokladu, že by nadepsaný soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepostupoval v otázce základu nároku v rozporu s judikaturou co do použití ust. , žalobce odvolacímu soudu dále vytýká, že se nesnažil zjistit cenu obvyklou za poskytnuté vzdělání žalovanému“. Podle jejího názoru lze v projednávané věci analogicky použít ustanovení , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) [týkající se kupní smlouvy], a ustanovení obch. zák. (týkající se smlouvy o dílo). V této souvislosti cituje několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tomuto názoru však nelze přisvědčit, neboť všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu a z jiné právní úpravy odlišných především závazkových vztahů než projednávaná věc a jejich závěry proto na projednávanou věc nedopadají. V rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval obvyklou cenou zástavy a v rozsudku ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. , určením ceny nemovitosti pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V rozsudcích ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. , a ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud posuzoval, zda byla platně uzavřena kupní smlouva podle ustanovení obch. zák., jestliže strany neprojevily vůli uzavřít ji bez určení kupní ceny, a dospěl k závěru, že v takovém případě smlouva nebyla uzavřena platně a nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení obch. zák. o ceně obvyklé. Nadto pokud dovolatelka „cituje“ z rozhodnutí sp. zn. , patrně přehlédla, že nejde o závěry Nejvyššího soudu, ale o argumentaci dovolatele reprodukovanou v narativní části rozhodnutí, kterou poté Nejvyšší soud označil za nesprávnou.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl jí navržené důkazy, že jí neposkytl poučení o povinnosti doplnit důkazy k prokázání výše ceny a že se dostatečně nevypořádal s důkazy provedenými soudem prvního stupně a s argumentací žalobkyně, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení Pro úplnost lze dodat, že řádného poučení k doplnění tvrzení a důkazů o výši ceny vzdělávání se žalobkyni dostalo soudem prvního stupně při jednání konaném dne 27. 3. 2017.

Tvrzením, že žalovaný měl ke dni podpisu smlouvy k dispozici přílohy, jejichž seznam smlouva obsahuje, dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, na nichž soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 1. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu