Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4061/2018; 21 Cdo 4062/2018

-324

USNESENÍ

R. V.

, narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1511/5, proti žalovanému

SMQ FINANCE s. r. o.

se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská č. 90/13, IČO 03536955, zastoupenému JUDr. Luďkem Lissem, Ph. D., LL. M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského č. 640/2, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. -213, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. -218, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. -213, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. -218, jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení [může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn , uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak], jednak postrádá vymezení důvodu dovolání způsobem uvedeným v ustanovení V dovolacím řízení proto nelze pro tyto vady pokračovat.

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezení důvodu dovolání, je vadné a podle ustanovení dovolatelka mohla takové vady odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31/2005 v časopise Soudní judikatura).

Dovolatelka v posuzované věci sice v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti cituje jeden z důvodů přípustnosti dovolání, který je upraven v ustanovení , když tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva (kterou formuluje s odkazem na ustanovení pouze obecně jako „nesprávné právní posouzení věci spočívající ve výkladu práva procesního, který odvolací soud ve svém rozhodnutí zaujal a na němž je rozhodnutí založeno“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již vůbec neuvádí, o kterou konkrétní právní otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“, tedy od kterého nebo kterých rozhodnutí dovolacího soudu, se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.

Namítá-li dovolatelka v dovolání tzv. jiné vady řízení

[

které spatřuje zejména v tom, že soud prvního stupně žalobkyni nepoučil, „jaký okruh účastníků v daném konkrétním případě tzv. nerozlučném společenství tvoří“, že v tomto směru měl „soud prvního stupně postupovat podle § 43 odst. 1, 2 o. s. ř“, že odvolací soud „posoudil postavení žalobkyně stran jejích procesních práv zcela odlišným způsobem než soud prvního stupně“ a „takové rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobkyni překvapivé“, že ani odvolací soud opět žalobkyni nepoučil“ a že odvolací soud „nerozhodl o návrhu žalobkyně na vstup jejího manžela J. V. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně“ (který žalobkyně učinila u jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2018, přičemž již neuvádí, že odvolací soud o něm rozhodl tak, že tento návrh zamítl)], uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení

Dovolací soud sice smí k jiným vadám řízení, které by mohly mít – kdyby byly důvodné – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout, avšak - jak vyplývá z ustanovení věty druhé – jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše - naplněn není.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu o tom, že má či může žalobu podat nebo být žalován ještě další účastník, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ) přijat právní názor, podle kterého poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení ani ve smyslu ustanovení ; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 5, pod číslem 2, v němž byl zaujat právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

Rozsudek a usnesení odvolacího soudu jsou navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. , z jehož odůvodnění shodně se zněním ustanovení vyplývá, že pro odvolací řízení je vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků ( a 2 ). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o nedostatku věcné legitimace. Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2019

JUDr. Mojmír Putnapředseda senátu