Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1506/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky

v Olomouci ze dne 5. února 2002, č.j. -68, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Šumperku dne 29.9.1999 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku 405.639,- Kč. Uvedl, že „a.s. Z.“ dala smlouvou ze dne 4.5.1998 žalobci do zástavy svou pohledávku za žalovaným v celkové výši 753.733,- Kč; že zřízení tohoto zástavního práva bylo oznámeno žalovanému a že žalovaný „byl povinen plnit své závazky v rozsahu žalované částky přímo žalobci, což však neučinil“.

Rozsudkem ze dne 21.1.2000, č. j. -39, Okresní soud v Šumperku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 137.146,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu ohledně částky 268.493,- Kč (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.096,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet“ zástupkyně žalovaného (výrok III.). Vycházel ze závěru, že dne 4.5.1998 byla mezi žalobcem, jako zástavním věřitelem, a dlužníkem Z. a.s. Brno uzavřena smlouva o zastavení pohledávek, a to i ohledně pohledávek vůči žalovanému v celkové výši 753.733,- Kč; že žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn dne 11.5.1998; že dne 9.3.1999 žalobce, jako postupitel, uzavřel se „společností G. B. s.r.o.“, jako postupníkem, smlouvu, kterou tomuto postupníkovi postoupil právo ze zástavní smlouvy uzavřené dne 4.5.1998 mezi ním jako zástavním věřitelem a zástavcem Z. a.s. „ve finančním objemu 357.991,- Kč“ za žalovaným jako dlužníkem; že tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne 9.3.1999; že žalovaný již dne 12.2.1999 uzavřel se „společností G. B. s.r.o.“ dohodu o vyrovnání pohledávek ve výši 357.991,- Kč, podle níž zaplatí „společnosti G. B. s.r.o.“ pouze 75 % skutečné výše pohledávek, tj. částku 268.493,- Kč, a že dne 15.2.1999 žalovaný „společnosti G. B. s.r.o.“ uvedenou částku zaplatil; že „částku 268.493,- Kč uhradil žalovaný sice předčasně, ale s ohledem na následný postup žalobkyně je třeba ji započíst“ na plnění na pohledávky žalobkyně vůči společnosti Z. a.s., neboť žalovaný postupoval v souladu s následnými pokyny žalobkyně, a že „původní plnění bylo sice plněním bez právního důvodu, právní důvod však oznámením o postoupení práva ze zástavní smlouvy ze dne 9.3.1999 vznikl“; že přisouzená částka 137.146,- Kč je tvořena částkou 47.648,- Kč, kterou žalovaný zaplatil dne 15.10.1998 nesprávně firmě „Z. a.s. B.“, ač tuto částku měl podle shora uvedené zástavní smlouvy zaplatit přímo žalobci, a částkou

89.498,- Kč, o kterou byla „neplatně“ snížena platba žalovaného „firmě G. B.“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5.2.2002, č.j. -68, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích II. a III.“ tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 268.493,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 37.342,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K. (výrok I.); současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17.090,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K. (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „je vyloučeno, aby zástavní právo jako právo absolutní (věcné) s akcesorickou povahou bylo samo o sobě smluvně převedeno (postoupeno) novému nabyvateli“. Smlouva o postoupení práva ze zástavní smlouvy uzavřená mezi žalobcem a „společností G. B. s.r.o.“ je proto pro rozpor se zákonem absolutně neplatná od samého počátku, práva a povinnosti z této smlouvy vůbec nevznikly a žalovaný plnil uvedené společnosti bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , ve znění účinném od 1.1.2001. S poukázáním na ustanovení , v uvedeném znění, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází z nesprávného právního názoru“; že „žalovanou částku uhradil částečně původnímu věřiteli a.s. Z. B. (47.648,- Kč) a zbytek společnosti G. B. s.r.o.“; že „nebyl účastníkem smlouvy uzavřené žalobcem se Z. a.s. B. ani smlouvy uzavřené mezi žalobcem a s.r.o. G. B. a nemohl tedy ani nijak ovlivnit obsah a tedy

i platnost těchto ujednání“; že „svůj závazek splnil v dobré víře v souladu s pokynem žalobce ze dne 9.3.1999 společnosti G. B., když k postoupení pohledávky není souhlasu dlužníka třeba, a bylo by v rozporu s dobrými mravy právo zaniklé splněním vymáhat“; že „zákonný předpis výslovně neupravuje zákaz dispozic se zastavenými pohledávkami, ani sankce, které v důsledku nedodržení zákazu pro zástavce z takového postupu vyplynou“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona

č. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané

i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , ,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání ( věta první ) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z obsahu spisu vyplývá, že dne 3.8.2001 bylo soudu prvního stupně (odvolacímu soudu dne 10.8.2001) doručeno podání žalobce označené jako „Návrh na vstup do řízení na straně navrhovatele (záměna účastníků)“, kterým žalobce sděluje, že dne 28.4.2000 byl prohlášen konkurs na majetek „obhodní společnosti Z., a.s. v likvidaci“; že správkyně konkursní podstaty uvedené společnosti JUDr. L. B. „postoupila smlouvou ze dne 27.4.2001 soubor pohledávek z obchodního styku, jehož součástí byla i pohledávka za Ing. J. Č. ve výši 706.085,- Kč“; že „součástí tohoto souboru jsou i pohledávky, jejichž uspokojení se žalobce žalobou domáhá“; že „postupníkem ve shora uvedené smlouvě ze dne 27.4.2001 je firma

I. s.r.o.“. „V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a přiloženou smlouvu o postoupení souboru pohledávek ze dne 27.4.2001“ žalobce navrhuje, aby soud „připustil, že do sporu vstoupí místo navrhovatele postupník jako nabyvatel a oprávněný věřitel pohledávek za úpadcem“. Součástí y je

i „souhlas“ jednatele obchodní společnosti I. s.r.o. „se vstupem do sporu místo navrhovatele“.

Podle ustanovení je pro odvolací jednání vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků ( a 2 ). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o nedostatku věcné legitimace.

Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání.

Výše uvedené ovšem nevylučuje, aby i v odvolacím řízení byl dosavadní okruh účastníků řízení změněn v důsledku univerzální sukcese, popřípadě v důsledku singulární sukcese (procesní nástupnictví).

Podle ustanovení posuzuje soud každý úkon účastníka podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud na podání žalobce ze dne 3.8.2001 nereagoval a s jeho existencí i obsahem ( ), zejména posouzením otázky, zda obsahem předmětného podání není sdělení o procesním nástupnictví na straně žalobce, se nevypořádal ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení , věty druhé přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení části věty za středníkem zrušil, aniž by se zabýval dalšími výslovně uplatněnými dovolacími důvody, a podle ustanovení věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o náhradě nákladů původního řízení ( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu