Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2695/2023

23 Cdo 2695/2023-396

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: a)F. W., b)L. Š.,c) C. M., a d)M. B., všichni zastoupeni JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem se sídlem Blansko, Masarykova 1355/12, proti žalovaným: 1) Konferedace politických vězňů České republiky, se sídlem Ostrov, Dolní Žďár 103, identifikační číslo osoby 00417581, zastoupené JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1484, a 2)Česká republika – Generální finanční ředitelství, se sídlem Praha, Lazarská 15/7, identifikační číslo osoby 72080043, o neplatnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. -329, takto:I. Dovolání žalobců v rozsahu, ve kterém směřuje proti části čtvrtého výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. -329, jíž byl zamítnut návrh na záměnu účastníků na straně žalobců, se zamítá.II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců odmítá.III. Ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobci jsou povinni zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobců a první žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a dále rozhodl, že ve vztahu žalobců a první žalované se první žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (druhý výrok) a že ve vztahu žalobců a druhé žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení (třetí výrok). Současně odvolací soud zamítl návrhy žalobců ze dne 22. 9. 2022 na přerušení odvolacího řízení a na záměnu účastníků na straně žalobců (čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního a čtvrtého výroku, podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “). Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalobců se druhá žalovaná vyjádřila tak, že jde o dovolání zjevně bezdůvodné, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

První žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobců rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé výslovně dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku čtvrtém v části, v níž odvolací soud zamítl návrh žalobců ze dne 22. 9. 2022 na přerušení odvolacího řízení.

Dovolatelé však přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části čtvrtého výroku není ve smyslu „rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí“ (odvolací soud napadenou částí výroku nerozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení je („jednostupňovým“) procesním rozhodnutím odvolacího soudu, proti kterému není přípustné dovolání podle I proti některým takovým rozhodnutím je dovolání přípustné, jde však jen o ta rozhodnutí, která jsou výslovně uvedena v Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obsažené v uvedené části čtvrtého výroku takovým rozhodnutím není, Nejvyšší soud dovolání žalobců v této části jako nepřípustné podle odmítl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. ).

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kdy dovolatelé předkládají dovolacímu soudu otázku, „zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy za právní situace a stavu, kdy darovací smlouvu učinily osoby, které nebyly statutárními orgány spolku a obdarovaný nesplnil všechny zvýšené právní nároky, které jsou na něj jako na předního představitele státu České republiky kladeny“. Dovolatelé mají za to, že je u nich naléhavý právní zájem dán, neboť „bylo třeba, aby z důvodu prodlení byla žaloba podána“.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. ) naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).

Určovací žaloba ve smyslu je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. ).

Žaloba o určení ve smyslu ustanovení není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 5, ročník 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. ). Jestliže je však právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost ve smyslu ustanovení [dříve písm. c)] dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. ).

V usnesení ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. , dovolací soud uvedl, že odvolací soud v tam řešené věci v souladu s judikaturou dovolacího soudu správně uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, pokud by podané žalobě o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy bylo vyhověno, stejně by takový soudní rozsudek ničeho nezměnil na stavu zápisů v katastru nemovitostí, neboť by nepředstavoval vkladovou veřejnou u, podle které by bylo možno provést příslušný zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. a násl. , o katastru nemovitostí (katastrální zákon)].

Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci odvolací soud ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu poukázal na to, že žalobci nebyli sami účastníky posuzované darovací smlouvy, týkající se konkrétního nemovitého majetku, k níž žalobci žádají vyslovit neplatnost. Konstatoval, že z jeho pohledu nelze uzavřít, že by právní postavení žalobců bylo ve vztahu k posuzované smlouvě jakkoliv ohroženo či se stávalo nejistým. I při tom výsledku sporu, že by snad bylo možno dané žalobě věcně vyhovět, nepředstavuje takové soudní rozhodnutí relevantní podklad pro změnu stavu zápisu vlastnictví v příslušném katastru nemovitostí, ať již ve prospěch žalobců či první žalované. O tom, že jsou žalobci povinni tvrdit a prokázat existenci naléhavého právního zájmu na jimi požadovaném určení neplatnosti darovací smlouvy, kterou sami neuzavírali, soud prvního stupně procesně relevantním způsobem žalobce v řízení poučil, na podkladě tohoto poučení pak žalobci nepřišli v tomto řízení s takovými konkrétními tvrzeními a důkazy, z nichž by bylo možno závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení dovodit. Odvolací soud uzavřel, že posuzovaná žaloba neslouží potřebám praktického života, vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů, nevytváří se jí žádný pevný základ pro právní vztahy účastníků tohoto sporu.

Jestliže při posouzení konkrétních okolností dané věci dospěl odvolací soud k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na straně žalobců na jimi požadovaném určení, Nejvyšší soud neshledal, že by se tímto závěrem odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z uvedených důvodů tak Nejvyšší soud dovolání žalobců proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelé dovoláním napadli rovněž část čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud zamítl návrh žalobců na záměnu účastníků.

Dle je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka ( ), o přistoupení dalšího účastníka ( ) a o záměně účastníka ( ).

Dovolání žalobců je tak v rozsahu, ve kterém směřuje proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud zamítl návrh žalobců ze dne 22. 9. 2022 na záměnu účastníků, přípustné dle Není však důvodné.

Dle na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.

Dle ustanovení , 97 a 98 pro odvolací řízení neplatí.

Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. , ) ve vztahu k ustanovení vyplývá, že pro odvolací řízení je vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků ( a 2 ). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o nedostatku věcné legitimace. Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání.

Odvolací soud v nyní projednávané věci poukázal na to, že třebaže byli žalobci při jednání odvolacího soudu dne 22. 9. 2022 poučení o tom, že záměna účastníků v odvolacím řízení již není možná, žalobci i přesto na tomto svém návrhu setrvali, a proto odvolací soud o tomto jejich návrhu rozhodl zamítavě.

Odvolací soud tak rozhodl správně, když nepřipustil (v souladu s výslovným zněním ) záměnu účastníků v odvolacím řízení.

Podle ustanovení věty druhé , je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

S ohledem na přípustnost dovolání se tedy Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu , přičemž existenci takových vad neshledal.

Jestliže dovolatelé namítají, že soudy pochybily za situace, kdy účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a nebyl současně zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, přičemž poukazují na to, že v době rozhodování odvolacího soudu již první žalovaná neměla předsedu jako statutární orgán a zastupovala ji advokátka, přestože jí platně nikdo neudělil plnou moc, uplatňuje tím námitku zmatečnostní vady dle K této vadě však dovolací soud v souladu se svou dlouhodobě ustálenou judikaturou přihlíží, toliko pokud se týká dovolatele (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ). Újma z tohoto případného procesního nedostatku by totiž mohla vzniknout výhradně první žalované, a nikoli žalobcům, kteří se jej tudíž nemohou dovolávat ke svému prospěchu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. ). Námitkami dovolatelů ohledně nedostatku procesní způsobilosti první žalované a nedostatku zastoupení se proto dovolací soud dále nezabýval.

Namítají-li dovolatelé, že žalobkyně d) právní zástupkyni první žalované vypověděla dne 22. 9. 2022 plnou moc, přičemž se soud s touto skutečností nevypořádal, pak přehlíží, že odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že u něj nevznikají žádné pochybnosti o tom, zda je první žalovaná řádně v řízení zastoupena na základě plné moci ze 4. 12. 2020."

K námitce dovolatelů, že soudy nezodpověděly otázku, „zda žalobci v době postavení statutárních orgánů měli splněny podmínky pro uplatnění postupu podle “, a že „pokud by tyto podmínky postupu zkoumaly skutečně pečlivě, zjistily by tyto soudy, že zde byly vždy překážky řízení, které bránily přechodu statutárního zástupce, který byl současně žalobcem, do takového procesního postavení, opravňující vstup do řízení“, dovolací soud uvádí, že dovolatelé pomíjí, že odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím o návrhu dle nerozhodoval (o žádném takovém návrhu ostatně nerozhodoval ani soud prvního stupně).

Dovolací soud tak dovolání žalobců v rozsahu, ve kterém směřuje proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o návrhu žalobců na záměnu účastníků, podle zamítl, a ve zbylém rozsahu (ve kterém směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení odvolacího řízení) dle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , , a 146 odst. 3 a dle , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má druhá žalovaná jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč. První žalované náklady v dovolacím řízení dle obsahu spisu nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 11. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu