Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2954/2018

-80

USNESENÍ

Teco a.s.,

iNELS s.r.o.

, se sídlem v Holešově, Všetuly, Palackého 493, PSČ 769 01, IČO 02147823, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o ochranu před porušováním práv z průmyslového vzoru a ochranných známek a o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2017, č. j. -59, t a k t o :

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. srpna 2017, č. j. -45, zamítl návrh žalobkyně na spojení věci s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (výrok pod bodem I) a řízení přerušil do pravomocného skončení řízení ve věcí sp. zn. vedeného u Městského soudu v Praze (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 2017, č. j. -59, odvolání proti výroku pod bodem I. usnesení soudu prvního stupně odmítl, ve výroku pod bodem II usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku usnesení soudu prvního stupně pod bodem I s odůvodněním, že proti usnesení upravujícímu vedení řízení není odvolání podle , , (dále jen „“) přípustné. Ve vztahu k přezkumu výroku pod bodem II usnesení soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že pokud nedošlo ke spojení věci (což označil odvolací soud za zcela namístě, nicméně zdůraznil, že přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku pod bodem I mu nepřísluší), je z důvodu zásady efektivity a předvídatelnosti rozhodnutí soudu vhodné později zahájené řízení přerušit a vyčkat na pravomocné rozhodnutí v dříve zahájené věci, kde je již řízení ve fázi fakticky před ukončením dokazování, tedy i před rozhodnutím. Odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k faktické shodě uplatňovaných nároků v obou těchto řízeních lze předpokládat možnost využití budoucího rozhodnutí a výsledků dokazování (zejména znaleckého posudku) i pro rozhodnutí v této věci (tj. později zahájené); tím se zajistí i jednota v rozhodnutí o fakticky shodných nárocích směřovaných proti jiným účastníkům.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně pod bodem II. Podle dovolatelky se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda za situace, kdy je možné učinit jiná vhodná opatření, je soud oprávněn fakultativně přerušit řízení podle , zejména jsou-li dány podmínky pro spojení věcí podle (dále jen „otázka č. 1“). Dovolatelka v dovolání odkázala např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. , či rozhodnutí ze dne 29. června 2011, sp. zn. ).

Podle dovolatelky dále dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny otázky, zda je možné fakultativně přerušit řízení podle do doby než bude pravomocně rozhodnuto v paralelně probíhající kauze se shodným či velmi podobným skutkovým základem s prostým odůvodněním, že řízení v paralelně probíhající kauze se blíží vydání prvoinstančního rozhodnutí, aniž by v této paralelně probíhající kauze bylo před prvostupňovým soudem nařízeno jednání (dále jen „otázka č. 2“), zda je možné aprobovat rozhodnutí soudu první instance o přerušení řízení podle , s jehož postupem odvolací soud nesouhlasí, jen tím, že rozhodnutí v paralelně probíhajícím řízení, pro jehož výsledek je řízení přerušeno, je v určité procesní fázi, aniž by bylo v tomto řízení nařízeno další soudní jednání (dále jen „otázka č. 3“), či zda je možné přerušit řízení podle , i pokud jsou žalobní nároky založeny na časově omezených právech žalobce, která mohou v případě prodlužování řízení v důsledku jeho přerušení expirovat (dále jen „otázka č. 4“).

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, a ve stejném rozsahu zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení jsou skutečně splněna.

Dovolatelkou formulované otázky č. 1 a č. 4 nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť u těchto otázek není splněn předpoklad, podle nějž je dovolání přípustné pouze pro řešení otázek, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud nerozhodl o přerušení řízení podle v situaci, kdy (sám) mohl učinit jiné vhodné opatření, odvolací soud naopak přezkoumával důvodnost přerušení řízení podle v situaci, kdy již nebylo možné činit jiné vhodné opatření (neboť závěr soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na spojení věci s řízení vedeném pod sp. zn. nepodléhal jeho přezkumu). Stejně tak se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval povahou žalobou uplatněných práv (tj. zda jsou založeny na časově omezených právech, která mohou v důsledku přerušení řízení expirovat).

V souvislosti s otázkami č. 2 č. 3 Nejvyšší soud předesílá, že se nejedná o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud naopak ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje, že , týkající se možnosti soudu přerušit řízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. ).

Smyslem přerušení řízení podle je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. ). Důvody k přerušení řízení podle jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , popř. ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. ).

V nyní posuzované věci se odvolací soud výše uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a srozumitelně své úvahy vyložil, přičemž tyto jeho úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž v kontextu posuzované věci není rozhodující, že v dříve zahájeném řízení nebylo v době rozhodnutí odvolacího soudu nařízeno jednání.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v , Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 10. 2018

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu