Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)50B257EB4BEEC7A8C125837A0021F9D2.html
HTML · 16.31 KB
No categories available
26 Cdo 2664/2018
26 Cdo 2664/2018-329
USNESENÍ
PALABA, a.s.
UNiBON spol. s r.o.
, se sídlem Slaný, Pražská 1957, IČO: 25055381, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno 123, o zaplacení částky 388.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 110 C 101/2013 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 389/2017 -300, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalobkyně
je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.640,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta se sídlem Zbečno 123, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 389/2017 -300, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř. “), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. ,přičemž tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř. ).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (jak to hned v úvodu dovolání učinila dovolatelka), není-li z jeho celkového obsahu zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit či od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013 ). Ani odkaz na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1089/2016 , vydaný v souzené věci, nelze pokládat za náležitý údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud sice zabýval otázkou neplatnosti nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastnicemi dne 31. května 2001 (dále jen „Nájemní smlouva“), a to pro neurčité vymezení předmětu nájmu (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném v době uzavření smlouvy – dále jen „obč. zák.“), avšak uzavřel, že – z důvodů tam obsáhle vymezených (především proto, že tehdejší skutkový stav pro takový závěr neposkytoval dostatečný podklad) – je přinejmenším předčasný právní názor, že Nájemní smlouva není z tohoto důvodu neplatná. V dalším řízení pak soud prvního stupně a důsledně především odvolací soud z tohoto názoru vycházel; proto nelze dovozovat, že by se snad od něj odchýlil, jak to měla zřejmě na mysli dovolatelka, odkázala-li v dovolání právě na toto rozhodnutí.
Zbývá dodat, že dovolatelka takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná a tudíž vadná skutková zjištění (rozhodná pro právní závěr, že Nájemní smlouva je pro neurčité vymezení předmětu nájmu absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák.) a současně tam, byť poněkud nejasně, naznačené vady řízení, pak v tomto směru nevymezila právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. , pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. ); samy o sobě však takové vady přípustnost dovolání nezakládají.
Ve vztahu k poněkud vágní a v důsledku toho i zavádějící dovolací námitce o rozpornosti argumentace žalované s dobrými mravy je snad namístě jen připomenout, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky ze 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005 , a z 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. června 2010, sp. zn. I. ÚS 1765/10/ ) formuloval a odůvodnil závěr, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., neboť nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektů občanskoprávního vztahu.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i výrok o náhradě nákladů řízení. Zde však – z důvodů stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dovolání proti této části rozhodnutí není přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř. ).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu