Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 460/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti PALABA a.s., se sídlem Slaný, Netovická 875, zastoupené Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 č. j. -300 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. -329, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem krajského soudu, bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2017 č. j. -276, jímž bylo v částce 256 845,14 Kč s příslušenstvím částečně vyhověno žalobě stěžovatelky o zaplacení celkem 388 141,- Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se zamítá. Požadovaná částka představovala nájemné za užívání nebytových prostor, přičemž stěžejní otázku představovalo posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu nájmu.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle věty první , neboť neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas, tj. v průběhu trvání lhůty k dovolání, neodstranila ( ). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , není-li z jeho celkového obsahu zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení posuzována, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit či od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud. Ani odkaz na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , vydaný v souzené věci stěžovatelky, nelze pokládat za náležitý údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud sice zabýval otázkou neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu nájmu, avšak s tím že je přinejmenším předčasný právní názor, že nájemní smlouva není z tohoto důvodu neplatná. V dalším řízení pak soud prvního stupně a důsledně především odvolací soud z tohoto názoru vycházel; proto nelze dovozovat, že by se snad od něj odchýlil, jak to měla zřejmě na mysli dovolatelka, odkázala-li v dovolání právě na toto rozhodnutí.

Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek, neboť jí nebyla poskytnuta ochrana v důsledku příliš formalistického výkladu krajského a Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti nájemní smlouvy. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že odůvodnila přípustnost dovolání odkazem na ustanovení , neboť měla za to, že rozhodováním obecných soudů v dané věci byly naplněny zcela nebo zčásti všechny důvody zakládající přípustnost dovolání tak, jak jsou vyjmenovány v citovaném ustanovení Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu namítá, že soud při posuzování platnosti nájemní smlouvy z hlediska dostatečné identifikace předmětu nájmu postupoval formálně a nepřihlédl ke specifikům právního vztahu mezi stěžovatelkou a nájemkyní.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pro posouzení projednávané věci se jeví klíčovým, že stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, což je podle obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, v němž stěžovatelka pouze cituje ustanovení , rekapituluje skutkový a procesní stav věci a namítá nesprávné posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy. Bylo-li dovolání stěžovatelky odmítnuto proto, že v něm kvalifikovaně nevymezila předpoklad jeho přípustnosti, nebyl Nejvyššímu soudu vytvořen prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda ve věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.

Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatelky, že Nejvyšší soud k posouzení dovolání přistoupil formalisticky. Pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. Ústavní soud dodává, že dovolání, které neobsahuje údaje, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Ustanovení pak výslovně vylučuje možnost použití pro dovolací řízení.

Nadto z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nelze dovozovat zásah do práva chráněného y, neboť rozhodnutím o odmítnutí dovolání nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti. Nemohlo ani dojít k zásahu do práva chráněného y, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu citované ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované (existující), a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov.

sp. zn.

).

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu (srov. stanovisko sp. zn. a obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu