Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 918/2017

-469

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) K. S., b) M. P., c) V. V., d) J. B., e) M. Z., a f) L. Š., zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. -407, takto:

Odůvodnění:

Žalobci se prostřednictvím původně samostatně podaných žalob, které byly spojeny ke společnému řízení, domáhali nároků na náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Ta jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva financí při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s. (dále jen „ISF“), při výkonu dohledu nad činností této společnosti, jež spravovala podílový fond FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“) a při výkonu dohledu nad likvidací této společnosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2014, č. j. -349, zamítl žalobu žalobkyně a) na zaplacení 30 455,42 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně b) na zaplacení 319 781,91 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu žalobce c) na zaplacení 76 138,55 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu žalobkyně d) na zaplacení 152 277,10 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu žalobce e) na zaplacení 2 558 255,28 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu žalobkyně f) na zaplacení 182 732,52 Kč s příslušenstvím (výrok VI), rozhodl, že se žalované vůči žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII) a že ve vztahu mezi žalobci a) až f) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok VIII).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. -407, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 23 486,42 Kč s příslušenstvím, ve výroku II co do částky 246 607,41 Kč s příslušenstvím, ve výroku III co do částky 58 716,05 Kč s příslušenstvím, ve výroku VI co do částky 117 432,10 Kč s příslušenstvím, ve výroku V co do částky 1 972 859,28 Kč s příslušenstvím a ve výroku VI co do částky 140 918,52 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích a ve výrocích o nákladech řízení VII a VIII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to v rozsahu výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“.

Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle a Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti ( ) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jejich přípustnosti.

Žalovaná dovozuje přípustnost jí podaného dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Poté podrobně rozebírá rozhodovací praxi nalézacích a odvolacích soudů, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a vyjadřuje se k dovoláním napadenému rozsudku tak, že se nezabýval jejími argumenty a předloženými důkazy. Má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí trpí vadami spočívajícími v jeho nepřezkoumatelnosti a nesprávným posouzením a otázka zásadního právního významu podle jejího názoru spočívá v tom, zda skutečností nezbytně vedoucí k přijetí opatření ze strany Ministerstva financí bylo předložení „zprávy o hospodaření investiční společnosti FUTURUM dne 30. 9. 1995“.

K dovolání žalované se prostřednictvím svého zástupce vyjádřili žalobci, kteří navrhují, aby dovolací soud toto dovolání buď jako nepřípustné nebo jako trpící vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.

Pokud žalovaná namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že žalovaná namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. ).

Dovolací soud ani neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností uvádí čtyři body své vlastní argumentace, s nimiž se odvolací soud dle jejího mínění nevypořádal. Zmíněné body otázku hmotného či procesního práva neobsahují, neboť představují polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popř. námitky vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí, které rovněž nejsou ve smyslu způsobilým dovolacím důvodem.

Nelze souhlasit rovněž s názorem žalované, podle kterého soudy neměly přihlížet k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , neboť dle názoru žalované byly vydány v rozporu s a ustanovením , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , v němž odmítl stejný argument stejné žalované, a to již vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle odmítl.

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobců.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků všech žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. , nebo ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. ).

V předmětné věci žalobkyně a) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o částce ve výši 23 486,42 Kč s příslušenstvím. Protože dovolání žalobkyně a) směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost v této části dovolání vyloučena ustanovením Vzhledem ke znění tohoto ustanovení, jak je shora citováno, není z hlediska přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu významnou otázka, zda v řízení byla uplatněna pouze část nároku, jehož celková výše přesahuje 50 000 Kč, nebo zda mezi účastníky jsou či se vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu, nýbrž rozhodující je výše peněžitého plnění, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto a do níž směřuje dovolání.

Otázka nepřiznání nároku na ušlý zisk z důvodu neunesení důkazního břemene žalobci přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V žalobci odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , dovolací soud uzavřel, že „odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně, když uvedl, že žaloba byla založena jen na obecných tvrzeních, že žalobci nemohli jako podílníci uvedeného podílového fondu po určitou dobu vložené finanční prostředky zhodnocovat a na abstraktním výpočtu ušlého zisku. Žalobci sice polemizují se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tím ovšem nemohou založit přípustnost dovolání dle , neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ).

Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobců, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , a , když po odmítnutí všech ve věci podaných dovolání nevzniká žádné ze stran právo na jejich náhradu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. Pavel Simon předseda senátu