Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4681/2015-259

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 4681/2015-259

U S N E S E N Í

J. N.

, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované

České republice – České národní bance

, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 28, o 182 732,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. -232, takto:

Dovolání

se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. -232, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2012, č. j. -123, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná uhradila žalobci 182 732,52 Kč s příslušenstvím.

Odvolací soud ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho předcházející rozhodnutí, tj. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, č. j. -183, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. -225, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Pokud žalovaná ve svém dovolání zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti posledně zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu, proti nimž staví rozsudek ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. (tj. předchozí rozhodnutí zdejšího soudu v této věci), a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , poukazuje takto na tehdy se vyvíjející judikaturu v obdobných věcech, přičemž zdánlivou rozpornost judikatury nelze v nynější procesní situaci řešit. Jak správně uvádí žalobce ve svém vyjádření k dovolání, odvolací soud vycházel ze závazných pokynů dovolacího soudu a žalovaná fakticky požaduje přezkum Nejvyššího soudu ve vztahu k jeho vlastnímu rozhodnutí. Takovým požadavkem se zcela míjí s normativní konstrukcí přípustnosti dovolání dle a jí zmiňovaný judikaturní vývoj nemůže být pro tuto chvíli a v této procesní situaci základem pro porovnání právních důvodů zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodováním dovolacího soudu v jiných věcech. K názoru žalované, že by k jím uváděným rozsudkům Nejvyššího soudu nebylo možné přihlížet z důvodu, že by zdejší soud postupoval v rozporu s , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) patří poukázat na to, že i Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z nich ani plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích.

Nad rámec je možné doplnit, že k namítaným vadám řízení dovolací soud nemohl přihlížet nejen k výše uvedené vadnosti dovolání, ale rovněž z důvodu, že k vadám uvedeným v , , b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen u přípustného dovolání ( ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny ( a ).

Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 10. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu