Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2721/2018

22 Cdo 2721/2018-140

USNESENÍ

Z. Š.

A. I.

, zastoupenému JUDr. Josefem Houdkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Nad Přehradou 2311, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 1 500 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2017, č. j. -115, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. -66, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobkyni odvětvený kmen smrku, skládající se z pěti třímetrových částí, o průměrné tloušťce kmene 40 cm, a pro případ nemožnosti jeho vydání, nebo vydání některé části, mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 300 Kč za každý kus kmene, dohromady tedy částku 1 500 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. -115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle Od počátku namítala, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, nedošlo k provedení důkazu ohledáním na místě samém, když žalovaný ani neoznačil na fotografiích místo, kde ležely jeho dva vyvrácené smrky. Odvolací soud ohledání na místě samém nenařídil ani nezdůvodnil neprovedení tohoto důkazu. V důsledku toho nebyla vyřešena otázka (ne)existence dvou pařezů po dvou vyvrácených smrcích žalovaného, které žalovaný dne 17. 1. 2014 dle svého tvrzení odstraňoval. Na této stěžejní otázce namísto subjektivní svědecké výpovědi svědka M. závisí uplatnění práva na vydání smrku. Podle žalobkyně nebyly provedeny všechny navržené důkazy, nebylo o nich rozhodnuto, což zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Opakuje dřívější tvrzení, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že svědectví svědka M. je zcela jednoznačné. Soud se těmito námitkami nezabýval, přitom je to právě žalovaný, kdo má ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. povinnost tvrzení a důkazním skutečnostem, kterými odůvodňuje své hmotněprávní námitky. Má za to, že je především na žalovaném, aby prokázal svá tvrzení, přičemž žalovaný břemena tvrzení a důkazní neunesl, neboť není najisto postaveno, zda musel manipulovat důvodně se stromem žalobkyně. Nesprávné právní posouzení věci pak spočívá v mylném posouzení neunesení důkazního břemene, kdy část důkazního břemene měla být na straně žalovaného. Rozhodnutími byl porušen i princip předvídatelnosti a legitimního soudního očekávání, neboť žaloba nebyla podána bezdůvodně. Byly porušeny zásady bezprostřednosti, veřejnosti, ústnosti, volného hodnocení důkazů a proporcionality. Přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení se soudů od judikatury dovolacího soudu v pominutí návrhu na ohledání na místě samém, v nesprávném rozdělení důkazního břemene, v tom, že soudy vycházely jen z částečných skutkových tvrzení; v postupu nižších soudů spatřuje závažné pochybení představující vadu řízení, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ve svém důsledku znamená zásah do práva na spravedlivý proces a práva na ochranu jejího majetku. Vzhledem k tomu, že z argumentace žalovaného ani z rozhodnutí obou soudů nevyplývá existence pařezů po vyvrácených smrcích žalovaného, jedná se o rozpor s dobrými mravy. Neprokázání existence pařezů bez nařízení ohledání na místě samém jí nemůže jít k tíži a být důvodem k zániku jejího nároku na vydání věci, eventuálně finanční náhrady ve výši 1 500 Kč. V souvislosti s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí sp. zn. . Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz)

].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (dostupné na

http://nalus.usoud.cz

), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Ačkoliv dovolatelka předesílá přípustnost dovolání podle , ve skutečnosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, taková otázka se pak nepodává ani z obsahu dovolání.

Dovolatelka dovoláním rozsáhle rozporuje zjištěný skutkový stav, jakož i závěr o neunesení důkazního břemene. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že podle je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, pročež zjištěným skutkovým stavem (hodnocením provedených důkazů a závěrům z nich dovozených) není oprávněn dovolací soud se zabývat. Z toho logicky vyplývá, že v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem nelze vymezit ani otázku přípustnosti dovolání podle Co se pak týče závěru o neunesení důkazního břemene, jedná se o závěr skutkový [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz)

], pročež ani ten dovolacímu přezkumu nepodléhá.

Stran námitky dělení důkazního břemene lze uvést, že při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 5 580 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 13 838 v Souboru)].

V poměrech dané věci bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala okolnosti, na které platné právo váže nabytí vlastnického práva (jejich existence, resp. vlastnické právo žalobkyně, nebyla mezi účastníky sporná), jakož i skutečnost, že se žalovaný chopil držby (či detence) části kmene jejího stromu (tuto skutečnost žalovaný popíral). Není sporu o tom, že žalovaný se kmenem stromu žalobkyně manipuloval, což sám přiznal a dosvědčil to i svědek M. I kdyby snad bylo lze dovodit, že lze tuto manipulaci považovat za převzetí držby či detence, učinily soudy obou stupňů na základě svědecké výpovědi svědka M. skutkový závěr o tom, že žalovaný a zmíněný svědek strom rozřezali a toliko posunuli, aby mohli odstranit jiné dva stromy žalovaného, kmen strom žalobkyně přitom neodváželi. Z toho je zřejmé, že by žalovaný unesl své důkazní břemeno ohledně toho, že pozbyl držbu či detenci ke kmeni stromu žalobkyně tím, že ponechal rozřezaný strom ležet na zemi, žalobkyně přitom neprokázala, že by žalovaný znovu tuto držbu či detenci nabyl, tedy že si žalovaný nakonec kmen stromu žalobkyně odvezl.

Žaloba byla založena na základním tvrzení, že žalovaný její strom (smrk) rozřezal a odvezl. Soudy však na základě hodnocení provedeného dokazování vzaly za prokázáno, že žalovaný kmen stromu neodvezl. Jestliže pak neprovedly ohledání na místě samém, bylo to zjevně z důvodu, že tento důkaz nemohl z povahy věci prokázat její základní tvrzení o držbě (detenci) žalovaného, potažmo odvoz kmene stromu žalovaným. Navrhovala-li (snad) žalobkyně tento důkaz ke zpochybnění závěru, že žalovaný se svědkem M. odvezli dva stromy žalovaného z jeho pozemku – zřejmě vedena úvahou, že z ohledání na místě samém by při absenci dvou pařezů byla zpochybněna skutková verze prezentovaná žalovaným – pak takový důkaz považoval odvolací soud zjevně za nadbytečný, neboť skutkový závěr o odvozu dvou stromů žalovaného vzal jednoznačně za prokázaný z výpovědi svědka M., ve vztahu k níž uvedl, že „je toto svědectví zcela jednoznačné, výpověď svědka nebyla ze strany žalobkyně nikterak relevantně zpochybněna, nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by tuto výpověď znevěrohodňovaly“. Ostatně samotná skutečnost, že na konci roku 2017, kdy rozhodoval odvolací soud, by případně na pozemku žalovaného nebyly nalezeny pařezy, nemusí být (a ani není) bez dalšího důkazem, že v roce 2014 neřezal žalovaný na svém pozemku své spadlé smrky, a už vůbec ne důkazem, že v roce 2014 žalovaný odvezl kmen stromu žalobkyně.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že nalézací soudy sice ve svých rozhodnutích použily formulaci o „neprokázání“ rozhodných skutečností pro žalobkyní uplatněný nárok, z odůvodnění jejich rozhodnutí však vyplývá, že rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu věci způsobem, který odpovídal procesní obraně žalovaného, že strom žalobkyně neodvezl. Rozhodnutí nalézacích soudů tak ani není založeno na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu, s nímž však žalobkyně nesouhlasí.

Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. (uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v souvislosti s dobrými mravy je v dané věci nepřiléhavý. Jednak není dovolacímu soudu zřejmé, v čem konkrétně by měl rozpor s dobrými mravy spočívat, jednak soudy nižších stupňů učinily závěr o neunesení důkazního břemene, pročež zde z povahy věci rozpor s dobrými mravy nemůže být dán.

Stran tvrzených vad řízení je třeba uvést, že dovolatelka v jejich souvislosti řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání ve smyslu výše uvedené judikatury, když z dovolání se nepodává, jakou konkrétní otázku procesního práva by měl dovolací soud vyřešit. Dovolatelka tak v této souvislosti zůstala toliko v rovině tvrzených vad řízení, jimiž by se dovolací soud mohl ve shodě s zaobírat až tehdy, když shledá z jiného důvodu dovolání přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]. Na uvedeném nic nemění ani v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces a zásad civilního sporného řízení, neboť i v takovém případě musí být zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu