Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4218/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. -66 ze dne 5. 6. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -115 ze dne 8. 12. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -140 ze dne 18. 9. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a právo vlastnit a pokojně užívat majetek dle y. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž nedostály své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody ve smyslu y (dále jen " "). Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. -66 ze dne 5. 6. 2017 Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl žalobu, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala, aby žalovanému Antonínu Ivánkovi byla uložena povinnost vydat jí odvětvený kmen smrku, skládající se z pěti třímetrových částí, o průměrné tloušťce kmene 40 cm, a pro případ nemožnosti jeho vydání, aby mu bylo uloženo zaplatit jí částku 300 Kč za každý kus kmene, dohromady tedy částku 1.500 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. -115 ze dne 8. 12. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala svá tvrzení, podle nichž žalovaný dne 17. 1. 2014 rozřezal a odvezl k sobě domů část spadlého smrku, který původně rostl na lesním pozemku stěžovatelky a při poryvu větru ke konci roku 2013 se vyvrátil a spadl na pozemek žalovaného. Z výpovědí žalovaného a svědka Milaty měly naopak za zjištěné, že žalovaný toho dne za pomoci svědka kmen stromu stěžovatelky toliko rozřezali a posunuli, aby jim nepřekážel při odstraňování jiných dvou stromů (vývratů) žalovaného.

Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. -140 ze dne 18. 9. 2018 odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka se s výše popsaným výsledkem řízení neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala v neprovedení jí navrhovaného důkazu ohledání na místě samém, které mělo vyřešit otázku existence dvou pařezů po vyvrácených smrcích žalovaného a tím eventuálně přispět ke zpochybnění skutkové verze žalovaného. Stěžovatelka zastávala názor, že neprovedení tohoto důkazu jí nemůže jít k tíži a být důvodem k zániku jejího nároku na vydání věci.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.

Ústavní soud v prvé řadě nemohl přehlédnout, vzhledem k výši stěžovatelkou požadovaného náhradního peněžitého plnění, že se jedná o věc v rovině ústavněprávního přezkumu bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné dotčení základních práv či svobod. Ústavní soud v dané spojitosti, mimo jiné, opakovaně zdůrazňuje, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež se opírá o tvrzení, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( y), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), či usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 1. 2013,

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2013,

sp. zn.

ze dne 12. 12. 2012 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Pochybení takového rázu, která by zakládala jeho kasační zásah, Ústavní soud v nyní projednávané věci ovšem nenalezl. Dle jeho náhledu se obecné soudy uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly, oproti odlišnému mínění stěžovatelky, se vznesenými námitkami a navrženými důkazy, které tak nelze řadit do kategorie důkazů opomenutých. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem nezávislého soudního rozhodování ( y) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatelka s postupem obecných soudů neztotožňuje, k porušení jejích ústavně zaručených práv vést nemůže.

Na podkladě výše uvedeného Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení , a předložený stížnostní návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu