Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2375/2018

33 Cdo 2375/2018-412

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Ocelářská 1354/35, proti žalované A. P., zastoupené Filipem Berglem, advokátem se sídlem Praha 8, Urxova 458/8, o určení neplatnosti smlouvy o zápůjčce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. -373, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. -373, potvrdil ve výrocích I., II. a IV. rozsudek ze dne 14. 9. 2017, č. j. -324, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 určil, že „smlouva o zápůjčce uzavřená dne 21. 7. 2014 mezi žalobkyní jako dlužníkem a žalovanou jako věřitelem je neplatná“, rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výrok I.) a odmítl odvolání žalované proti výroku III., jímž soud prvního stupně rozhodl o odměně zástupkyně ustanovené žalobkyni (výrok II.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a státu (výroky III.-V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 ; dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Žalovaná sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spočívá v tom, že „odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a za takovou zjevně považuje otázku existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o zápůjčce, avšak z dovolání není patrno, od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje. Žalovaná tudíž ve vztahu k této předložené otázce požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostála.

Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání dále s tím, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, pak takové vylíčení přípustnosti dovolání významově neodpovídá (ve smyslu ) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jde tehdy, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého řešení otázky hmotného či procesního práva ve své dosavadní praxi by se měl (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit (srov. již shora zmíněné R 4/2014). Takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání se z jeho obsahu nepodává.

Žalovaná sice namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o zápůjčce z hlediska znaků lichevní smlouvy podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), avšak činí tak procesně neregulérním způsobem.

Nejvyšší soud ustáleně zastává názor, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. již citované R 4/2014 a na něj navazující rozhodnutí např. ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. ).

Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že ke zpochybňovanému právnímu závěru dospěl na základě nesprávných skutkových zjištění, a vyjadřuje přesvědčení, že objektivním hodnocením všech provedených důkazů (které sama v dovolání prezentuje) nelze dojít k závěru, že žalobkyně smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 7. 2014 uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaná tak na základě vlastního hodnocení provedených důkazů (jež označuje za „objektivní“) dospívá ke skutkovým závěrům odlišným od těch, které byly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, a teprve na jejich základě buduje právní závěr, že její jednání při uzavírání smlouvy o zápůjčce nevykazuje znaky lichvy podle o. z. Tím ovšem neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , nýbrž primárně brojí proti správnosti skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Přehlíží, že skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a nemohou být proto předmětem dovolacího přezkumu.

Lichá je argumentace žalované, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zápůjčce je ve smyslu § 1796 o. z. v rozporu s rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že při posouzení přiměřenosti výše smluvního úroku je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu; tomuto požadavku odvolací soud v plné míře dostál. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. , a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , na něž odkazuje a cituje z nich v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům, není v této části objektivně přípustné ve smyslu

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 7. 2018

JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu