Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4048/2017

26 Cdo 4048/2017-242

USNESENÍ

městské části Praha 1

G. S.

, zastoupené opatrovníkem V. S., právně zastoupené JUDr. Richardem Cihlářem, advokátem se sídlem v Praze 9, Horní Hrdlořezská 328/14, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. -181, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádná z účastnic

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č. j. -181, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 16. prosince 2015, č. j. -138, ve spojení s usnesením ze dne 22. června 2016, č. j. -166, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „ “ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII ).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. ) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání ani nezakládá), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.

V posuzované věci se odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – zabýval především otázkou předpokladů, za jejichž současného naplnění by na dovolatelku přešel nájem předmětného bytu, v němž od roku 2005 bydlela se svou babičkou (tehdejší nájemkyní bytu). Zmíněnou otázku posuzoval – stejně jako soud prvního stupně – z pohledu okolností tvrzených účastnicemi, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – na ni odpověděl záporně s ohledem na odchod dovolatelčiny babičky v roce 2007 do u sociální péče s následným umístěním do domova důchodců, v němž pak dne 8. září 2008 zemřela. Jen z toho, že zaujal odlišný náhled na význam uvedené okolnosti pro hmotněprávní posouzení věci, však nelze na překvapivost (nepředvídatelnost) napadeného rozhodnutí usuzovat. Oba soudy totiž posuzovaly stejnou okolnost a na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí nelze usuzovat (jen) z toho, že odvolací soud tutéž otázku posoudil jinak než soud prvního stupně. Pro úplnost zbývá dodat, že postup podle přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li (jako v tomto případě) v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2006, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 5/2007 časopisu Soudní rozhledy). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. , a z 28. listopadu 2012, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2014, sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. ).

K otázce absence posouzení věci z hlediska ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dovolací soud podotýká následující.

V rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. (a dále také v usnesení z 13. prosince 2016, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 22. března 2017, sp. zn. , či nejnověji v rozsudku ze 17. dubna 2018, sp. zn. ), Nejvyšší soud – s ohledem na princip nepravé retroaktivity vyjádřený v ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. – dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. lednu 2014 (k otázce posouzení dobré víry viz mutatis mutandis např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. , uveřejněného pod č. C 1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souzené věci je evidentní, že dovolatelka (která své oprávnění k užívání bytu dovozovala z přesvědčení, že na ni přešel nájem bytu z její babičky) po celou dobu užívání bytu věděla (musela vědět), že žalobkyně („správkyně“ domu, v němž se nachází předmětný byt) ji za nájemkyni bytu na základě přechodu nájmu nepovažovala (o tom svědčí mimo jiné i to, že jí ani neumožňovala placení nájemného, což dovolatelka vyřešila skládáním příslušných částek nájemného do soudní úschovy – viz již samotné vyjádření k žalobě na č. l. 16 až 25 spisu, zejména body VI. až IX.) a tvrdila, že nájemcem je v důsledku dříve uzavřené dohody o výměně bytu ze dne 13. června 2003 jiná osoba. Za této situace nemohla být dovolatelka v dobré víře, že byt užívá jako nájemkyně a nebyly tudíž splněny podmínky stanovené v § 2238 o. z. k tomu, aby mohla být považována za řádnou nájemkyni. Proto se nemůže úspěšně dovolávat ochrany, poskytované citovaným ustanovením „poctivému nájemci“. Právní názor, že dovolatelce nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu, je tudíž v souladu se shora uvedenou judikaturou, přičemž absence výslovného posouzení věci podle § 2238 o. z. na tom nemůže – z řečených důvodů – nic změnit.

Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu

„v celém jeho rozsahu“

, tj. jakoby i v jeho nákladových výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje (v tomto ohledu snad dovolatelka brojí proti nákladovému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a činí tak přesto, že odvolací soud sám napadeným rozsudkem znovu /„originálně“/ rozhodl – postupem podle – o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž toto rozhodnutí založil na diametrálně odlišném právním posouzení). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se celkově o částku 21.375,95 Kč), takže přípustnost dovolání proti nim nelze opřít o ustanovení , neboť to výslovně vylučuje ustanovení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 6. 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu