Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5773/2017

32 Cdo 5773/2017-101

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Sofotrade s. r. o., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 90/13, identifikační číslo osoby 03530728, zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské náměstí 487/11, proti žalované Vekra racing team s. r. o., se sídlem v Plasích, Polní 561, identifikační číslo osoby 26405199, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, o zaplacení částky 131 627 Kč a 163 358 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017, č. j. -75, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem pro uznání ze dne 6. 1. 2017, č. j. -35, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 294 985 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, neboť tato právní otázka by měla být dle žalované dovolacím soudem vyřešena jinak a dále právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatelka povinna vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá parafráze textu ustanovení , či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (které je dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).

Je-li uplatňován předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. , a již zmíněné usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Dovolatelka své povinnosti na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání podle ustanovení tak, jak jí ukládá ustanovení nedostála, uvádí-li v úvodu dovolání dva ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých otázek vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Na správné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze usuzovat ani z odkazu dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, č. j. , jako na rozhodnutí, od něhož by se měl Nejvyšší soud odchýlit, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , a není tu tedy rozhodnutí, od něhož by se mohl dovolací soud odchýlit.

Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch názoru, že bylo porušeno její právo na zákonného (nepodjatého) soudce a předkládá otázku, „zda je meritorní rozhodnutí vydané vyšší soudní úřednicí, která takto rozhodla v rámci soudního oddělení podjatého soudce, který byl následně vyloučen, protizákonné, resp. zda se jedná o porušení práva na spravedlivý proces“, uplatnila zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení , jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. ). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. ).

Namítá-li dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení , není tento její odkaz přiléhavý, neboť Ústavní soud v tomto rozhodnutí akcentoval tu skutečnost, že v řízení šlo o stanovení výživného zletilé osobě a v těchto řízeních obvykle již povaha věci a okolnosti případu (tedy nikoliv vylíčení skutkových tvrzení, jak namítá dovolatelka) nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku s tím, že okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků. V této jiné věci šlo tedy o zcela odlišnou procesní situaci.

S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, ve kterém Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že ustanovení ve spojení s a y vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, se Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání zabýval otázkou „zda v případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem), stává se mechanická aplikace ustanovení neslučitelná se zásadami, na nichž stojí , a tím i s kautelami spravedlivého procesu“, neboť z obsahu dovolací argumentace se podává, že dovolatelka považuje tuto otázku za otázku řešenou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou konkrétně uvádí.

Cituje-li dovolatelka nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , přehlíží, že citované rozhodnutí se aplikací ustanovení vůbec nezabývá. V této jiné věci se soud zabýval ústavností ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení.

Dovolatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , jeho závěry však vycházejí z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci žalovaná, která nebyla právně zastoupena, spolu s odporem podala vyjádření, které však soudy nižších stupňů nepovažovaly za dostatečně kvalifikované s ohledem na výzvu podle ustanovení , a proto byl vydán rozsudek pro uznání. Odvolací soud v projednávané věci založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti platebnímu rozkazu neodůvodněný odpor, který následně odůvodnila až po marném uplynutí lhůty a proto došlo k fikci uznání.

Obdobně cituje-li dovolatelka nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. . I v této věci se právně nezastoupený žalovaný na kvalifikovanou výzvu podle ustanovení vyjádřil, podle hodnocení soudů nižších stupňů však jeho vyjádření nenaplnilo kvalitativní požadavky a proto došlo k vydání rozsudku pro uznání.

Přiléhavá není ani dovolatelčina citace nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , neboť i toto rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového stavu. V dané věci se žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila na výzvu podle ustanovení , ale při odeslání vyjádření došlo k administrativní chybě a byla odeslána pouze jeho titulní strana. Soudy nižších stupňů tak považovaly vyjádření za nedostatečné a byl vydán rozsudek pro uznání. Ani v tomto případě se Ústavní soud nezabýval marným uplynutím lhůty k vyjádření podle ustanovení tak, jak je tomu v projednávané věci.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení , nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal ( ). Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ).

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení , neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně (14 750 Kč) a za odvolací řízení (19 600 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 6. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu