Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3064/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vekra racing team, s. r. o., se sídlem Polní 561, Plasy, právně zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018 č. j. -101, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017 č. j. -75 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. 1. 2017 č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručena práva dle , a d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, přiložených listin a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby na zaplacení souhrnné částky 294 985 Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná. Věc byla v rámci okresního soudu přidělena senátu 225 C, konkrétně samosoudkyni JUDr. Janě Srpové. Vyšší soudní úřednice působící u uvedeného senátu vyzvala žalobce, aby zaplatil soudní poplatek. Následně vydala platební rozkaz [srov. , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů], v němž mj. stálo, že podá-li proti němu stěžovatelka odpor, je povinna se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřit, vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojit listinné důkazy, jichž se dovolává ( ). Stěžovatelka dne 28. 11. 2016 podala prostřednictvím svého právního zástupce odpor, jenž však neobsahoval prakticky žádné odůvodnění. Dne 6. 12. 2016 soudkyně JUDr. Jana Srpová předložila věc předsedkyni okresního soudu, neboť se cítila být podjatou, a o dva dny později byla věc přidělena samosoudkyni Mgr. Janě Millerové. Dne 28. 12. 2016 stěžovatelce uplynula lhůta k doplnění odůvodnění odporu, vylíčení skutečností, na nichž staví svoji obranu, a předložení listinných důkazů. Dne 2. 1. 2017 stěžovatelka doplnila odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu a předložila listinné důkazy. Dne 6. 1. 2017 samosoudkyně Mgr. Jana Millerová vyhlásila rozsudek pro uznání, neboť i navzdory kvalifikované výzvě podle se stěžovatelka ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě a nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil. Okresní soud tudíž napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 294 985 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 750 Kč (výrok II). Stěžovatelka podala ke krajskému soudu odvolání, jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 600 Kč (výrok II). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost (výrok I) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Podle názoru stěžovatelky již samotná skutečnost, že k vyloučení podjaté soudkyně a předání věci došlo až po přibližně dvou měsících ode dne doručení žaloby, jakož i skutečnost, že vyšší soudní úřednice působící v soudním oddělení podjaté soudkyně činila po tuto dobu úkony ve věci, postačuje k závěru, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce a právo na nestranný soud. Dále v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud využil institut kvalifikované výzvy dle neopodstatněně a v situaci, kdy nebyly splněny předpoklady pro jeho aplikaci. Stěžovatelka dále poukazuje na nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.), nález

sp. zn.

ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229) a nález

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179) a uvádí, že ani v jejím případě nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ve spojení s . Závěrem namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a nemělo být odmítnuto. V důsledku těchto pochybení obecných soudů mělo dojít k porušení jejích práv dle , a y.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 . Ústavní soud nicméně konstatuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je přípustná pouze zčásti.

5. S ohledem na to, že stěžovatelka tvrdí, že ve věci rozhodovala, resp. prostřednictvím vyšší soudní úřednice činila ve věci úkony podjatá soudkyně, měla být ve věci podána žaloba pro zmatečnost podle . Ostatně na to stěžovatelku upozornil již Nejvyšší soud, když uvedl, že v dovolání "uplatnila zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení , jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost)." Stěžovatelka nicméně žalobu pro zmatečnost nepodala, a to ani po rozhodnutí dovolacího soudu ( ). Ústavní stížnost je proto ve výše uvedeném rozsahu nepřípustným návrhem ve smyslu , pročež je nutno odmítnout ji podle téhož zákona.

6. Nad rámec uvedeného lze stručně podotknout, že z vyžádaného spisového materiálu nevyplývají skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o možném porušení práva stěžovatelky na nestranný soud, resp. soudce ve smyslu y.

7. Ve vztahu k zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

8. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a y). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti ( y) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Předmětem přípustné části ústavní stížnosti byla otázka, zda obecné soudy aplikovaly ustanovení , 5 a svévolným způsobem, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení ústavně chráněných práv stěžovatelky podle , a y. Ústavní soud se institutem tzv. kvalifikované výzvy a rozsudkem pro uznání zabýval ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát. V nálezu

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.) akceptoval ústavní konformitu ustanovení , podle něhož "[j]estliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen (...)." Citované ustanovení tedy upravuje nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání tzv. rozsudku pro uznání v případě absence včasného a řádného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu. Ústavní soud ve zmíněném plenárním nálezu zdůraznil, že tímto způsobem je sankcionována pasivita žalovaného a nedochází tudíž k omezení autonomie jeho vůle. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, konkrétně projednání věci bez zbytečných průtahů dle y, a posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení dle y [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2017; usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 7. 2018]. Současně je však nezbytné zdůraznit, že obecné soudy mají povinnost přistupovat k fikci uznání nároku a rozsudku pro uznání mimořádně obezřetně a využívat je pouze v případech nepochybných [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)], neboť při jejich uplatnění dochází k jistému omezení možnosti žalované (stěžovatelky) naplno využívat svá procesní práva [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755)].

10. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal porušení těchto principů obecnými soudy a z ústavního hlediska nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout. Stěžovatelce byl platební rozkaz spojený s kvalifikovanou výzvou řádně doručen, byla poučena o následcích nevyhovění kvalifikované výzvě a zcela bez významu není ani to, že v řízení byla prakticky po celou dobu právně zastoupena. Navíc stěžovatelka si patrně byla vědoma toho, že její podání ze dne 28. 11. 2016 nesplňuje požadavky plynoucí z kvalifikované výzvy soudu, jelikož uvedla, že jej "odůvodní bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů ode dne podání tohoto odporu," tj. ve lhůtě stanovené soudem. Navzdory tomu bylo stručné odůvodnění odporu s alespoň základním vylíčením skutečnosti, na nichž stěžovatelka staví svoji obranu, a listinnými důkazy, kterých se dovolává, zasláno okresnímu soudu prostřednictvím datové schránky právního zástupce stěžovatelky až dne 2. 1. 2017, tedy pět dnů po marném uplynutí lhůty. Navíc stěžovatelka v uvedeném doplnění odporu neuvedla žádné (vážné) důvody, proč se ve stanovené lhůtě nemohla řádně vyjádřit ( b odst. 5 ). S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatelky podle , a y.

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu