Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1627/2018

28 Cdo 1627/2018-392

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž., P., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupený JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 958 885 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 124 EC 1/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2017, č. j. -370, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í :

Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2016, č. j. -312, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 958 885 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku III., kterým bylo žalobci uloženo zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení 24 011 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobce zavázal zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 334 303,60 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení ve výši 37 812,50 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na pozemkových parcelách v katastrálním území Ch. vlastněných žalobcem byl činností žalovaného zřízen zemní val, vzniklý navrstvením zeminy a jiného materiálu, porostlý neudržovanou nízkou vegetací, přes který je vyšlapána stezka pro pěší, přičemž nelze objektivně odlišit těleso valu od pozemků, na nichž se nachází. Pozemky a val jsou spojeny v jeden nedílný celek, tvořený vizuálně, materiálně i svou podstatou jednou hmotou. Zemní val přitom není od pozemků oddělen žádnou konstrukcí vytvořenou lidskou činností. Z uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že zemní val tvoří součást žalobcových pozemků, přičemž není stavbou z občanskoprávního hlediska a tedy ani samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Žalobě, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mu za rok 2009 v důsledku bezesmluvního zastavění jím vlastněných pozemků zemním valem vybudovaným žalovaným, proto nevyhověl. V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení pak odvolací soud se zřetelem k obtížnosti projednávaného sporu shledal účelnými i náklady vynaložené v řízení žalovaným statutárním městem na zastoupení advokátem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal v celém rozsahu dovolání žalobce. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, zda předmětný zemní val je samostatnou stavbou z hlediska občanskoprávního či nikoliv, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované rozhodnutími ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , či ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. . Poukazuje na průběh stavebního řízení, rozsah díla a správu a účetní evidenci výsledku stavební činnosti žalovaným, jakož i na okolnost, že zemní val lze dobře odlišit od pozemků, na nichž se nachází, přitom dovolatel namítal, že dotčený zemní val má charakter stavby v občanskoprávním smyslu, která je způsobilou být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Předestřel rovněž otázku účelnosti nákladů vynaložených v řízení žalovaným statutárním městem na zastoupení advokátem. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

, , účinný do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), který je se zřetelem k období, za nějž je bezdůvodné obohacení požadováno (rok 2009), třeba aplikovat na posuzovaný případ, pro kvalifikaci stavby jako nemovitosti vyžadoval, aby byla spojena se zemí pevným základem ( obč. zák.). Současně stanovil, že stavba není součástí pozemku ( obč. zák.). Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. , publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998) pak při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, jakožto samostatného předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet „jen“ z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; srov. v rozhodném období účinné znění , 4, 5, a násl. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Stavební předpisy totiž chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné); naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ). Platí přitom, že výklad pojmů obsažených v občanskoprávních předpisech nelze podřizovat výkladu totožných pojmů v jiných právních odvětvích, zejména v odvětvích práva veřejného, např. stavebního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. ). V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu dle ) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. ); její vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu [srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. ]. Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že předmětný zemní val umístěný na pozemcích žalobce vznikl navrstvením zeminy a jiného materiálu, je porostlý neudržovanou nízkou vegetací a je přes něj vyšlapána stezka pro pěší, přičemž nelze objektivně odlišit těleso valu od samotných pozemků, když val je s pozemky spojen v jeden nedílný celek, tvořený vizuálně, materiálně i svou podstatou jednou hmotou a není od pozemků oddělen žádnou konstrukcí vytvořenou lidskou činností, dovodil, že tento val tvoří součást pozemků žalobce a není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a nebyl tak v rozhodném období ani stavbou ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 obč. zák., nejsou jeho úvahy zjevně nepřiměřené (jde-li o výsledek stavební činnosti vzniklý zpracováním povrchu pozemku či vršením kompaktního stavebního materiálu, u nějž nelze konkrétně vymezit, kde končí pozemek a kde začíná „stavba“), pročež se jeho právní závěry ani neodchylují od výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Dovolatelem označená rozhodnutí dovolacího soudu pak na posuzovaný případ bezprostředně nedopadají, neboť vychází ze zcela odlišných individuálních skutkových okolností (stavba asfaltové komunikace, studny, hráze rybníka či záporového pažení). Výše citované judikatuře dovolacího soudu konečně koresponduje i závěr odvolacího soudu, dle nějž charakter výsledku stavební činnosti, coby stavby v občanskoprávním smyslu, nezakládá ani samotný průběh výstavby či její regulace jednotlivými správními akty vydávanými ve stavebním řízení a přirozeně ani způsob jeho následné správy či účetní evidence. Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud nezohlednil okolnost, že zemní val lze dobře odlišit od samotných pozemků, pomíjí, že odvolací soud učinil skutkový závěr opačný (že zemní val od pozemků objektivně odlišit nelze); platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je zřejmé, že v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku o věci samé, dovolání předpoklady přípustnosti zjevně nenaplňuje ( ). Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku o nákladech státu, či v části výroku II., jíž bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému náklady řízení tvořené zaplaceným soudním poplatkem ve výši 47.945 Kč, pak ve vztahu k těmto výrokovým částem žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k nim založena přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení věty první jako nepřípustné odmítl.

Dovolání naopak shledal přípustným ( ), pokud jím byl rozsudek odvolacího soudu napaden ve výroku II. v části, jíž byl žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady řízení 286.358,60 Kč, a ve výroku III. Při posouzení účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného statutárního města advokátem, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

Podle náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle .

Podle odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.

Podle účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u žalovaného hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , či ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , anebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ).

Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. ), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat). Výjimečně lze přitom náklady na advokátní zastoupení veřejnoprávního subjektu, zaměstnávajícího pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním (např. stát, statutární města apod.), pokládat za účelně vynaložené tehdy, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným subjektem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti, a zvolený advokát se na danou problematiku specializuje (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. ).

V projednávané věci se předmět sporu vztahuje k právní problematice žalovaným statutárním městem běžně řešené (viz množství obdobných sporů vedených vůči žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků) a v rozhodných právních otázkách v obecné rovině i ustáleně judikované (srov. výše citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Se zřetelem k shora uvedené judikatuře tudíž zásadně není namístě dovozovat účelnost nákladů vynaložených žalovaným statutárním městem na jeho zastoupení advokátem.

Nejvyšší soud proto dovolání, pokud jím byl rozsudek odvolacího soudu napaden ve výroku II. v části, jíž byl žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady řízení 286.358,60 Kč, a ve výroku III. (tj. v částech, jimiž byla žalovanému přiznána náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s jeho zastoupení advokátem), shledal důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání ( věty první ), přistoupil dle a odst. 2, věty první, v uvedeném rozsahu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je přitom ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu