Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1298/2018

32 Cdo 1298/2018-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ESSOX s. r. o.,se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 52, identifikační číslo osoby 26764652, proti žalované L. B., zastoupené Mgr. Peterem Ďurišem, advokátem se sídlem v Chomutově, náměstí 1. Máje 101/2, o zaplacení částky 120 745 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2016, č. j. -90, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení (dále též jen „ “) a formuluje tři otázky, u kterých má za to, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe či se jedná o posouzení právní otázky procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda „lze při doručování podle vycházet pouze z adresy evidované v informačním systému evidence obyvatel, když je soudu známa jiná doručovací adresa sdělená účastníkem řízení odlišným od osoby adresáta“ a zda „je povinností soudu vycházet z informace o doručovací adrese mu sdělené adresátem v jiném předcházejícím řízení se stejnými účastníky řízení“. Argumentuje ve prospěch názoru, že soud měl k dispozici adresu, kterou sdělila již v řízení vedeném pod sp. zn. , a dále též adresu jejích rodičů, a považuje za nesprávné, že jí soud přesto doručoval písemnosti toliko na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel.

Oproti mínění dovolatelky však nejde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že právní úprava doručování písemností platná od novely provedené , s účinností od 1. 7. 2009, je úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit sám. Adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení , z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách, a v právnické literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 304-305). Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí y nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení sice připouští, že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2013) pak výslovně určuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost doručení podle odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). V usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. , Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že pokud adresát požádá v řízení o doručování na adresu, kterou soudu sdělí, jde o adresu, na kterou mu bude doručováno, pouze však v daném řízení. Pro další řízení se nejedná o adresu, na kterou by mu měl soud doručovat, jestliže v tomto řízení adresát opětovně nepožádá o doručování na jím uvedenou adresu.

Dovolatelka netvrdí, že by v projednávané věci soudu sdělila, že jí má písemnosti doručovat na jinou adresu, než jaká je uvedena v Centrální evidenci obyvatel, pouze zdůrazňuje, že tak učinila v jiném řízení. Jestliže odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně doručoval žalované na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel, neboť jinou adresu v tomto řízení nesdělila, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Nelze přisvědčit ani názoru dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Nálezy ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. (na které odkazuje dovolatelka), vycházejí z odlišného procesního stavu, neboť soudy v těchto jiných věcech doručovaly písemnosti na jinou adresu než na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel, přičemž Ústavní soud formuloval závěr, že právní fikce doručení písemnosti nemůže nastat, pokud soud písemnost doručoval na jinou adresu než na adresu ve smyslu V usnesení ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. , pak Ústavní soud zdůraznil, že úprava doručování účinná od 1. 7. 2009 vychází ze zásady, že každý si má svá práva především střežit sám. Dovolatelkou tvrzený závěr, že by mělo být povinností soudu, aby zjišťoval, zda účastník v nějakém jiném řízení soudu nesdělil adresu pro doručování, z citovaného rozhodnutí dovodit nelze.

Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je odvolací soud povinen se vypořádat v odůvodnění rozhodnutí se všemi námitkami uvedenými v odvolání, a uvádí, že „napadené rozhodnutí postrádá dostatečné odůvodnění a činí tak rozhodnutí nepřezkoumatelným“. Odvolacímu soudu vytýká, že se údajně nedostatečně zabýval jejími námitkami, že v jiném řízení soudu sdělila adresu pro doručování, takové námitky však (jak vyplývá z výše uvedeného) nemohou na závěru o nutnosti doručovat v projednávané věci na adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel ničeho změnit. Odvolací soud se od citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, námitkami dovolatelky se zabýval v dostatečném rozsahu a vypořádal se s nimi. Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. ). Odvolací soud výše uvedeným požadavkům na odůvodnění rozhodnutí dostál a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.

Jestliže dovolatelka v úvodu dovolání tvrdí, že dovolání je „přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení , musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla.

Dovolatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu