Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 5 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (10)192EDB6AB58B8EAEC12582C900477580.html
HTML · 18.31 KB
No categories available
28 Cdo 1337/2018
28 Cdo 1337/2018-272
USNESENÍ
J. P.
S. K.
, H. K., zastoupené JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Žacléři, Boberská 442,
o zaplacení 750.000 Kč s příslušenstvím
, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 77/2015 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 21 Co 182/2017 -242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.600 Kč k rukám advokáta JUDr. Heinze Eflera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :(dle § 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. )
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 17 C 77/2015 -139, ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 750.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výroku II o nákladech řízení, ve vztahu mezi jeho účastníky, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž je směřuje proti všem jeho výrokům; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež je současně – dle názoru dovolatele – „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“; jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v jím označené otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř. “), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení je vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. (a nepřípadný v tomto směru je i odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 , jež řeší otázku přípustnosti dovolání proti akcesorickým nákladovým výrokům právě v režimu občanského soudního řádu účinného do 29. 9. 2017).
Přípustné není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ani v té části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 750.000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejich vyřešení závisí takto napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně (tj. ohledně nichž by existovala rozporná judikatura dovolacího soudu) a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem vyřešených právních otázek (k tomu srov. hlediska přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. ).
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006 ), že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil. Měly-li tudíž soudy nižších stupňů za prokázané poskytnutí finančních prostředků ze strany žalobce žalované, aniž by však žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzených okolností o uzavření smlouvy o půjčce, je závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.) s rozhodovací praxí souladný.
V nastolené otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) lze pak odkázat na závěry konstantní judikatury (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 , publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 6, ročník 2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008 , 21 Cdo 3434/2008 , ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009 , a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012 ), z níž vyplývá, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech. Touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze spojovat až s vědomostí žalobce, že v řízení neprokázal své tvrzení o existenci smlouvy o půjčce a že soud poměřuje jeho nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení. V situaci, kdy soudy nižších stupňů dovodily, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy, nemůže tvrzení žalobce o poskytnutí peněžních obnosů žalované obstát ani při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Skutkové zjištění vedoucí k závěru, že žalobce žalované poskytl peněžní plnění bez právního důvodu, logicky vzato neumožňuje než uzavřít, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění jeho práva na zaplacení žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) začala běžet v okamžiku, kdy (bez právního důvodu) převedl peníze na účet žalované. Již tehdy – vycházeje z výsledků provedeného dokazování – získal vědomost, že žalovaná se na jeho úkor obohatila (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4462/2014 , či přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1515/2014 ).
Ve skutkových poměrech projednávané věci není pak rozhodnutí odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s další judikaturou, na níž se odkazuje v podaném dovolání a jež stvrzuje správnost závěrů o relevanci skutečné, nikoliv předpokládané vědomosti ochuzeného (o vzniku bezdůvodného obohacení a tom, kdo je získal), avšak právě ve vztahu k okolnostem skutkovým, z nichž lze závěr o vzniku bezdůvodného obohacení bezpečně dovodit, nikoliv ke znalosti právní kvalifikace. Na (toliko) presumované vědomosti ochuzeného (žalobce) rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru založeno není. Námitky kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) pak nevystihují (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 11.300 Kč [§ 7 bod 6 , § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanových paušálně částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).
Sluší se dodat, že věc byla soudy nižších stupňů – v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku – posuzována podle zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , ve znění do 31. 12. 2013.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyšší soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (
www.nsoud.cz
).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2018
Mgr. Petr Krauspředseda senátu