Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 449/2018

-97

USNESENÍ

Raiffeisen – Leasing, s. r. o.

I. B.

, P., zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 1939/28, pro 7 903 852,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o návrhu povinného na zastavení exekuce, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. -79, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. -79, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. srpna 2017, č. j. -52,

se zrušují

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podáním ze dne 20. 6. 2017 se povinný domáhal zastavení exekuce podle , neboť v exekuci dosud nebyla vymožena ani částka, která by postačovala ke krytí nákladů exekuce a částka 15 100 Kč dosud vymožená byla vymožena již před více než deseti lety.

Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. -52, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2005, č. j. Nc 10528/2005-5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup podle ustanovení je namístě v případě, kdy k závěru o žádném či nedostatečném majetku dospěje pověřený soudní exekutor po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle zprávy soudního exekutora o stavu exekuce důvody pro zastavení exekuce nejsou dány, když v průběhu exekuce byla vymožena částka 15 100 Kč, nadále probíhá zjišťování postižitelného majetku povinného a soudní exekutor očekává, že povinný v budoucnu nabude majetek, který bude exekučně postižitelný. Soud prvního stupně proto s ohledem na zprávu exekutora dospěl k závěru, že zastavením exekuce v projednávané věci by se zhoršilo postavení oprávněné a ztížila možnost vymáhání její pohledávky „a v podstatě by šlo o prominutí dluhu“, což soud prvního stupně shledal v rozporu s dobrými mravy a smyslem exekučního řízení.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j. -79, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a s přihlédnutím k věku povinného, jeho předpokládanému aktivnímu pracovnímu životu, kdy by povinný mohl získat příjmy a případně si opatřit majetek, a k „zjevnému vyhýbání se trvalému zaměstnání, aby jeho příjmy nepodléhaly exekuci,“ dospěl k závěru, že návrhu povinného nelze vyhovět.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při svém posuzování důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce přihlédl pouze k věku povinného, z nějž dovodil možnost povinného v budoucnu nabýt majetek, aniž by „požadoval jakékoli informace po exekutorovi o zajištěném majetku“, přičemž nezohlednil skutečnost, že exekutor v rámci své činnosti po dobu vedení exekuce nezjistil žádný postižitelný majetek, vymožena byla pouze částka 15 100 Kč, která nepostačuje ani na krytí nákladů exekuce, a zajištění podílu v obchodní společnosti povinného nemůže vést k uspokojení pohledávky oprávněné, neboť společnost je již několik let v likvidaci. Dovolatel dále namítá, že zpráva soudního exekutora o majetkových poměrech povinného je neúplná, neboť neobsahuje ucelený přehled o majetkových poměrech povinného, když neobsahuje zjištění soudního exekutora o průběhu exekuce, konkrétní šetření a jejich výsledky, ani výši nákladů exekuce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje, případně aby jej společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel zakládá dovolání na tom, že odvolací soud a soud prvního stupně, při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce podle neměly vycházet pouze ze zprávy exekutora o průběhu exekuce a pouze na jejím základě (spolu s konstatováním věku povinného) uzavřít, že lze předpokládat, že povinný bude v budoucnu výdělečně činný a bude schopen dlužnou pohledávku uhradit; naopak soudy měly za účelem posouzení, zda je dán důvod pro zastavení exekuce podle , provádět vlastní a na zprávě exekutora o dosavadním průběhu exekutora nezávislé procesní dokazování. Protože dovolateli je třeba dát za pravdu, že tento úsudek odvolací soud uskutečnil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání podle přípustné.

Zásadně platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení ), a nelze je založit na výtce, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Samotné údajně nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li však podstatou dovolatelovy námitky proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu jako taková, ale výtka, že odvolací soud ke skutkovým zjištěním dospěl v rozporu s normami procesního práva upravujícími způsob a rozsah procesního dokazování, případně to, že odvolací soud učinil skutkový závěr o prokazované skutečnosti z y, která sama o sobě a bez dalšího není způsobilá předmětnou skutečnost prokázat, jde o výtku, která se netýká údajně nesprávné volné úvahy odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazních prostředků, ale o námitku týkající se údajně nesprávné aplikace norem upravujících procesní dokazování. Taková námitka může být sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. ). Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací soud z určitého důkazního prostředku [zde zprávy exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce podle ] zjistil skutečnosti, které z něj nemohou být bez zbytku zjištěny [zde fakta, na jejichž základě dosud není na místě zastavit exekuci podle s ohledem na dosavadní průběh exekuce, aktuální a reálné budoucí majetkové poměry povinného], je dovolací důvod vymezen v souladu s jako relevantní otázka procesního práva, a proto je namístě se meritorně zabývat i námitkou dovolatele vymezenou v předchozím odstavci.

Jak z rozhodnutí odvolacího soudu, tak z rozhodnutí soudu prvního stupně (na které odvolací soud jako na věcně správné odkázal) se podává, že závěr o tom, že „důvody pro zastavení dle ustanovení nejsou dány, neboť v průběhu exekuce (jež byla nařízena dne 21. 2. 2005 pro uspokojení pohledávky ve výši 7 903 852,80 Kč s příslušenstvím) byla vymožena částka 15 100 Kč (v době od 15. 5. 2004 do 15. 2. 2012, kdy povinný byl pracovně zařazen ve výkonu trestu odnětí svobody) a nadále probíhá zjišťování postižitelného majetku a očekává se, že povinný v budoucnosti nabude majetek, který bude rovněž exekučně postižitelný“, soudy obou stupňů převzaly z vyjádření exekutora k návrhu povinného na zastavení exekuce. Za vlastní skutkové zjištění odvolacího soudu lze pokládat pouze jeho obecné a konkrétněji nerozvedené konstatování, že „povinný je ve věku 51 let, čili lze předpokládat ještě určitý aktivní pracovní život“.

Dovolací soud ovšem již dříve uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. ). Výše uvedeným Nejvyšší soud nezpochybňuje, že jestliže exekutor dosud neuskutečnil všechny úkony, od nichž lze očekávat zjištění majetku povinného a následně alespoň uspokojení nákladů exekuce a alespoň zčásti i realizaci vymáhaného plnění, je na místě návrh povinného na zastavení exekuce podle zamítnout pro předčasnost, neboť soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného (např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 10. 2012, sp. zn. ). Nicméně je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce.

Odvolací soud se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu neřídil, když prakticky veškeré pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle podstatné informace (s výjimkou věku povinného) načerpal z vyjádření exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí povinný. Při vyhodnocení, zda má být exekuce zastavena, soud nepřehlédne, že ustanovení má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. ). Současně ale nelze vést exekuci věčně (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. ).

Usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2018

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu