Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 6004/2017

-76

USNESENÍ

Města Příbram

K. K.

, P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1511/5, pro 584 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2017, č. j. -54, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Pověřením ze dne 24. 10. 2008, č. j. -13, Obvodní soud pro Prahu 9 pověřil JUDr. Stanislava Pazderku, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Písku, provedením exekuce podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. -71, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 584 080 Kč s příslušenstvím.

Usnesením ze dne 15. 5. 2017, č. j. -30, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci nelze dovodit naplnění předpokladů pro zastavení exekuce ve smyslu ust. , když soudní exekutor opakovaně provádí zjišťování majetku povinného, přičemž doposud byla vymožena částka 106 110,20 Kč, která výrazně převyšuje jeho náklady. Lze rozumně předpokládat, že to bude právě soudní exekutor, který v případě, že po provedení (komplexního a objektivního) šetření stran majetku povinného nebude zjištěn dostatečný majetek, uvedenou skutečnost sdělí exekučním soudu a dá tomuto soudu současně podnět k postupu dle ust. ex. řádu [za použití ust. ]. Povinný se navíc stále nachází v produktivním věku a není tedy vyloučeno, že se jeho majetkové poměry zlepší. Exekuci jistě nelze vést nekonečně, ale nepříznivé majetkové a výdělkové poměry povinného nejsou samy o sobě důvodem k zastavení exekuce.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. -54, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Z obsahu spisu soudu I. stupně a elektronického spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že v exekuci dosud byla vymožena částka 106 110,20 Kč na pohledávku oprávněného a jeho náklady v exekučním řízení a dále byly taktéž vymoženy i náklady exekuce ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ex. řádu ve výši 21 029,80 Kč. V exekuci tak byla doposud vymožena částka 127 140 Kč, z čehož 3 500 Kč představuje výtěžek z dražby zbraně povinného, zbývající částku uhradil povinný. Povinný má příjmy ze závislé činnosti, které dle jeho vlastních tvrzení činí 37 000 Kč až 40 000 Kč měsíčně, z nichž dosud srážkami ze mzdy a jiných příjmů byly postiženy příjmy u zaměstnavatele AZ COLOR ČR, a.s. Za této situace, jak správně poukázal soud I. stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , nelze aplikovat ustanovení , a to již proto, že srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho ( ), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím zaplacena. Argumentuje-li povinný výší své vyživovací povinnosti, kterou má vůči svým dětem, pak tato není rozhodná pro stanovení částky, z níž (resp., z nichž) mají být prováděny srážky ze mzdy. Dalšímu trvání exekuce pak nebrání ani skutečnost, že proti povinnému je vedeno jiné exekuční řízení soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou pod sp. zn. 108 EX 2680/03. Povinný navíc zcela evidentně disponuje prostředky, kterými by bylo možno, byť částečně, uspokojit exekuovanou pohledávku, o čemž svědčí jeho prohlášení obsažené v návrhu na zastavení exekuce o tom, že je schopen jednorázově uhradit náklady exekuce dle příkazu k jejich úhradě ze dne 9. 10. 2014, č. j. 117 EX 1747/08-85, které činí 13 624, 60 Kč. Ani povinným tvrzené zdravotní problémy pak nejsou důvodem pro zastavení exekuce, a to podle žádného z ustanovení – h Za této situace tak nelze dovodit nemajetnost povinného odůvodňující zastavení exekuce ve smyslu ust.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání s odůvodněním, že dle jeho názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí „deformuje“ závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. . V dané věci je zřejmé, že veškerý postižitelný majetek povinného byl již v rámci předmětného exekučního řízení zjištěn a zpeněžen a je fakticky nereálné, že by v budoucnu došlo k uspokojení oprávněného, a to s ohledem na výši pohledávky, jež je vymáhána v předcházejícím exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou. Dle povinného odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) vyšel pouze ze zprávy soudního exekutora a z obsahu exekučního spisu. Zpráva exekutora však ve světle konstantní judikatury nemůže sama o sobě sloužit k tomu, aby pouze z ní a z obsahu exekučního spisu soud vycházel při posouzení návrhu na zastavení exekuce, neboť skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zatavení exekuce zjišťuje soud z úřední povinnosti, přičemž obsah exekučního spisu, jakož i všechny ostatní zjištění a skutečnosti je třeba vyhodnotit v jejich úhrnu a komplexně. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu ani majetkové a výdělkové poměry povinného ve vztahu k jeho vyživovacím povinnostem, k jeho zdravotnímu stavu a ani ve vztahu k předchozímu exekučnímu řízení. Povinný má za to, že se v dané věci odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že s přihlédnutím ke všem okolnostem, je u něj naplněn zákonný důvod pro zastavení exekuce dle ust.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. a čl. II bod 2. - dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení

Povinný dovolání postavil na námitce, že odvolací soud se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že „deformuje závěry obsažené v rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. “. „Deformace“ dosavadní rozhodovací praxe podle dovolatele spočívá v tom, že soud prvního stupně i odvolací soud při zjišťování okolností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce podle vyšly „pouze ze zprávy exekutora a z obsahu exekučního spisu“, aniž by uskutečnily vlastní zjištění za účelem prověření důvodů pro zastavení exekuce. S tvrzením dovolatele, že odvolací soud nepostupoval v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , se však nelze ztotožnit. V předmětném usnesení se totiž uvádí, že „podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti.“ Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je však jednoznačné, že odvolací soud se nespokojil jen se zprávou exekutora o dosavadním průběhu a o perspektivách exekuce, naopak na základě obsahu exekučního spisu, jakož i z informací a listin dodaných samotným povinným učinil vlastní skutková zjištění, jež podrobně rozvedl na straně 2 až 4 dovoláním napadeného rozhodnutí (uvedl zejména, kdy a jaké částky byly v době od nařízení exekuce dne 24. 10. 2008 do 10. 12. 2015 vymoženy, případně zaplaceny povinným, vysvětlil, proč aktuální zdravotní stav povinného a jeho vyživovací povinnosti prozatím nevedou k závěru o další bezúčelnosti exekuce, jestliže aktuální příjmy povinného ze závislé činnosti činí 37 000 až 40 000 Kč měsíčně jsou stále postiženy srážkami ze mzdy a z jiných příjmů povinného u plátce mzdy a že povinný dle vlastního tvrzení je ochoten a schopen jednorázově uhradit náklady exekuce ve výši 13 624,60 Kč podle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 10. 2014, č. j. 117 EX 1747/08-85). Popsaný postup odvolacího soudu při zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce podle tedy nebyl s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , v rozporu.

Povinný v dovolání dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zastavení exekuce podle je předčasné s ohledem na dosavadní průběh exekuce, aktuální majetkové poměry povinného a na výhledové možnosti povinného uspokojit vymáhané plnění a náklady exekuce. Tato námitka je v zásadě polemikou dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která nezakládá způsobilý dovolací důvod ve smyslu ust. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. či ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. ); ve vztahu k předestřené námitce povinný ostatně řádně nevymezil ani předpoklad přípustnosti, neboť údajný rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , se týká jen prvé dovolatelem uvedené námitky, že odvolací soud měl při rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce vyjít pouze ze zprávy exekutora a z obsahu exekučního spisu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která byla v základu rozepsána výše, plyne, že odvolací soud dostatečně a logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle s ohledem na aktuální i očekávané budoucí majetkové poměry povinného prozatím není dán. Závěr odvolacího soudu, že k zastavení exekuce, je-li mimo jiné dosud prováděna srážkami ze mzdy nebo z jiných obdobných příjmů podle a násl. , může dojít jen při splnění předpokladů stanovených v a nikoliv s poukazem na ust. , je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. ).

Je nutné se ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že samotná relativně delší doba trvání exekuce není důvodem k zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. ). Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud správně nepřehlédl, že ust. má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2018

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu