Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5515/2016-105

32 Cdo 5515/2016-105

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovanému L. R., zastoupenému JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Přívozská 703/10, PSČ 702 00, o zaplacení částky 489 604,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. -84, takto:Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. -84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V průběhu řízení vzala žalobkyně zpět žalobu pro část jistiny ve výši 825 345,73 Kč s tím, že tato částka jí byla dne 10. 2. 2016 zaplacena z výtěžku zpeněžení zástavy zajišťující uvedenou pohledávku, k němuž došlo v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavní dlužnice M. K. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 4. 2016, č. j. -68, řízení pro částku 825 345,73 Kč podle , odst. 2 , (dále též jen ), zastavil.

Protože žalovaný nárok žalobkyně v zůstatku uznal a soud prvního stupně usoudil, že jde o věc, ve které lze uzavřít a schválit smír, rozhodl ve věci podle rozsudkem pro uznání ze dne 15. 4. 2016, č. j. -71. O nákladech řízení rozhodl podle s tím, že žalobkyni jako plně procesně úspěšnému účastníku přiznal plnou náhradu těch nákladů řízení, které shledal účelně vynaloženými. Neztotožnil se s žalovaným, jenž argumentoval svým procesním úspěchem ve věci, a poukázal na to, že i když částka 825 345,73 Kč nebyla zaplacena přímo žalovaným, byl žalobce v průběhu řízení uspokojen ze zajištění pohledávky.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného změnil v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud dovodil, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro výlučné chování žalovaného, nýbrž osoby od žalovaného odlišné, byť osoby, která poskytla zajištění za splnění závazku žalovaného. S odkazem na dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že použití ustanovení věty druhé přichází v úvahu pouze tehdy, je-li příčinou zpětvzetí žaloby výlučně jen chování žalovaného, a pokud žalobcův nárok uspokojil někdo jiný, je nutno rozhodnout podle ustanovení věty první

Usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu však jen v měnícím výroku, napadla žalobkyně dovoláním. Z obsahového vymezení důvodu dovolání vyplývá, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky výkladu ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. . Prosazuje názor, že na chování žalovaného nemůže být nahlíženo pouze striktně formalisticky jen jako na aktivní a přímé konání žalovaného, ale mělo by být nahlíženo i na jeho jednání omisivní. To, že dluh byl částečně uspokojen z výtěžku prodeje zástavy zástavní dlužnice, nelze podle jeho mínění „brát jako chování čistě mimo sféru žalovaného“. Argumentuje, že kdyby jí žalovaný plnil řádně a včas, potřeba uspokojit věřitele ze zajišťovací zástavy by vůbec nevznikla, prodej zástavy a uspokojení z ní byl tudíž důsledek omisivního konání žalovaného. Nelze dávat k její tíži uskutečnění plnění, kterým byla uspokojena její pohledávka vůči žalovanému, když žaloba byla podána důvodně a k uspokojení došlo až po podání žaloby. Plnění od zástavního dlužníka je třeba brát jako následek neplnění závazku hlavním dlužníkem.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení ( a 4 ), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání shledal přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ustanovení stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného, b) bylo zastaveno (odstavec 1). Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady žalovaný (jiný účastník řízení) [odstavec 2].

Podle , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Obdobně stanoví , , účinný od 1. 1. 2014, v , že při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. ) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno ( ). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

V usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. , z něhož vychází odvolací soud, Nejvyšší soud doplnil závěry ustálené rozhodovací praxe citací názoru vyjádřeného v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 991 s., podle něhož použití věty druhé přichází v úvahu pouze tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Bylo-li touto příčinou chování osoby odlišné (žalobcův nárok uspokojil někdo jiný) nebo chování obou (více) stran v řízení (došlo k dohodě o sporných nárocích apod.), použití uvedeného pravidla nepřichází v úvahu; v obou uvedených případech bude o nákladech řízení rozhodováno podle věty první

Tímto názorem se Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. blíže nezabýval, neboť otázku, zda žalobcův nárok uspokojil někdo jiný, neřešil a neměl důvod řešit. V tam souzené věci šlo o situaci, v níž žalovaná plnila žalobci na základě mimosoudní dohody, z čehož Nejvyšší soud dovodil, že vzal-li žalobce žalobu zpět, nebylo to výlučně pro chování žalované.

Otázkou, jaké skutečnosti lze považovat za chování žalovaného, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. , citovaném dovolatelkou, v němž uzavřel, že pro účely aplikace je třeba za chování žalovaného považovat i jednání pojišťovny, která plnila na uplatněný nárok žalobce vůči žalovanému z titulu odpovědnosti za škodu. Dovodil s odkazem na názor uveřejněný v díle Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 506, že byla-li pohledávka žalobce po podání žaloby uhrazena, není důležité, kdo za žalovanou plnil a zda to bylo s jejím vědomím či zda se jednalo o pokus vyhnout se povinnosti platit náklady řízení, a je třeba aplikovat , neboť v tomto případě byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Nejvyšší soud zdůraznil, že tíži tohoto jednání nemůže nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy kdo byl ve své podstatě úspěšný.

Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Ze zástavního práva vzniká zástavnímu dlužníku povinnost uspokojit (z výtěžku zpeněžení zástavy) zástavního věřitele (jeho pohledávku za dlužníkem), a to - jak vyplývá z jeho subsidiarity a akcesoriety - v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn. Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy, má právo na plnění jak od zástavního dlužníka (z výtěžku zpeněžení zástavy), tak i od dlužníka. Zástavní dlužník tedy v tomto vztahu vystupuje jako tzv. náhradní dlužník, neboť v případě včasného nesplnění dluhu odpovídajícího zajištěné pohledávce ze strany hlavního dlužníka se zástavní věřitel bude moci uspokojit z jeho majetku (z výtěžku zpeněžení zástavy).

Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že k základním právní principům imanentním právnímu řádu materiálního právního státu náleží obecný princip spravedlnosti (spravedlnost má být podstatou práva, srov. např. rozsudek ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7381, a rozsudek ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. ) a princip rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučující takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , usnesení ze dne 26. 11 2011, sp. zn. , důvody rozsudku ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2010 tamtéž).

V konfrontaci s těmito judikatorními závěry dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neobstojí.

V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 314 949,76 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení byla uplatněná pohledávka, zajištěná zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby, co do částky 825 345,73 Kč uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, k němuž došlo v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka, a zbytek včetně požadovaného příslušenství byl žalobkyni přisouzen rozsudkem pro uznání. Je tedy zřejmé, že žaloba byla podána – posouzeno z procesního hlediska – v plném rozsahu důvodně, neboť žalobkyni se takto dostalo všeho, co podanou žalobou požadovala.

Opodstatněn je též závěr, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného. Vzhledem k funkcím, které zástavní právo plní, se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy je bez zřetele na to, zda zástavním dlužníkem byl obligační dlužník či (jak tomu bylo v souzené věci) třetí osoba, třeba přičítat dlužníkovi a chápat je jako jeho chování ve smyslu ustanovení věty druhé O zavinění žalobce tu přeci nemůže být řeči. Též zde se nutně uplatní argument vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , že tíži uspokojení žalobcovy pohledávky ze zajištění, k němuž došlo až po podání žaloby, nemůže nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy kdo byl ve své podstatě úspěšný.

Lze ostatně přisvědčit argumentu dovolatelky, že uspokojení dlužníkova věřitele ze zajištění není jednáním mimo dlužníkovu sféru; i když obligační dlužník odlišný od dlužníka zástavního není stranou zástavní smlouvy, z hlediska praktického života není rozumných pochyb o tom, že by zástavní dlužník jen stěží zajistil pohledávku věřitele vůči obligačnímu dlužníku bez požadavku obligačního dlužníka či dokonce bez jeho vědomí a souhlasu.

Účelem ustanovení , zřetelně formulovaným shora citovanou judikaturou, je prostřednictvím rozhodnutí ukládajícího povinnost k náhradě nákladů řízení sankcionovat toho z účastníků řízení, který zavinil vznik nákladů řízení. S tímto účelem se neslučuje mechanický, na pouhé dikci zákona založený a ve svém důsledku neodůvodněně restriktivní výklad ustanovení věty druhé , podle něhož lze za chování žalovaného považovat výlučně (bezvýjimečně) jen jeho osobní chování.

Že takový výklad neobstojí z hlediska shora označených základních principů, je v poměrech souzené věci zcela evidentní. Tak žalobkyně, jejíž žaloba byla z hlediska procesního zcela důvodná, se jen díky tomu, že uplatněnou pohledávku v průběhu řízení neuspokojil osobně žalovaný, nýbrž byla zčásti uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy zajišťující uplatněnou pohledávku, dostává z hlediska náhrady nákladů řízení do stejného postavení, jako kdyby v rozsahu, v němž jí bylo plněno z výtěžku zpeněžení zástavy, žalovala nedůvodně. Absurdita a zjevná nespravedlnost takového řešení by pak vynikla zejména tam, kde by byla v průběhu řízení z výtěžku zpeněžení uspokojena celá žalobou uplatněná pohledávka s příslušenstvím. Pak by totiž nejenže nebylo důvodně žalujícímu věřiteli ničeho přiznáno na náhradu jím účelně vynaložených nákladů, ale ještě by byl uznán povinným plně hradit náklady řízení žalovanému obligačnímu dlužníku. Z této procesní pasti nemá žalobce úniku; nevezme-li žalobu zpět, bude jako nedůvodná zamítnuta (neboť dluh plněním ze zajištění zanikl), se zcela stejnými důsledky v rovině náhrady nákladů řízení. Je nabíledni, že takové pojetí by vedlo k důsledkům zjevně neslučitelným s účelem zákona, a je tedy nepřijatelné.

Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je tudíž nesprávné ( ) a nemůže obstát. Podmínky pro jeho změnu v dovolacím řízení [ ] dány nejsou. Ústavní soud dovodil ve své rozhodovací praxi, že ustanovení ukládá soudu povinnost zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 162/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Touto otázkou se odvolací soud, vzhledem k tomu, jak rozhodl, v napadeném rozhodnutí nezabýval (neměl důvod zabývat).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení ( věta třetí ), podle zrušil a věc podle věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta druhá, , část věty před středníkem, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. 1. 2018

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu