Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4682/2017-219

25 Cdo 4682/2017-219

U S N E S E N Í

L. T.

R. K.

,

o náhradu škody a nemajetkové újmy

, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, č. j. -123, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, č. j. -123, není přípustné podle ani podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „ “ (srov. čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ).

Podle žaloby měl žalovaný způsobit žalobci škodu na zdraví tím, že dne 9. 4. 2010 kolem 16 hodiny v chodbě obytného domu v Ž. po předchozí slovní rozepři měl uchopit žalobce za oděv, srazit jej ze tří schodů a způsobit mu středně těžká zranění. Odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného. Dle odvolacího soudu oba účastníci vykládali událost ze dne 9. 4. 2010 odlišně, přičemž žádný ze slyšených svědků nepotvrdil fyzické napadení žalobce žalovaným. Trestní řízení vedené proti žalovanému skončilo postoupením věci do přestupkového řízení, které bylo zastaveno s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by se obviněný (žalovaný) dopustil přestupku proti občanskému soužití, který je mu kladen za vinu. Navrhoval-li žalobce výslech dalších svědků, odvolací soud jej shodně se soudem prvního stupně pokládal za nadbytečný, neboť tito svědci nebyli přítomni incidentu, dozvěděli se o něm pouze zprostředkovaně a měli se vyjádřit toliko k vzájemným vztahům mezi žalobcem a žalovaným a k okolnostem nesouvisejícím s údajným napadením. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že důkazy provedené soudem prvního stupně neprokazují žalobcovo tvrzení o fyzickém napadení žalovaným a způsobení mu újmy na zdraví, vyzval žalobce ve smyslu , aby předložil další důkazy k prokázání svých tvrzení. Na tuto výzvu zástupce žalobce sdělil, že nemá dalších důkazů. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Ohledně náhrady nákladů řízení zdůraznil, že sociální situace žalobce nemůže být bez dalšího důvodem pro aplikaci a žalobce si navíc již z předchozího trestního a přestupkového řízení musel být vědom, že je v důkazní nouzi a že i v civilním sporném řízení riskuje, že jeho žaloba bude pro neunesení důkazního břemene zamítnuta.

Z hlediska přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu. S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží [ část věty za středníkem ]. V projednávané věci se žalobkyně domáhala náhrady škody sestávající z jednotlivých nároků na náhradu nákladů v trestním řízení ve výši 13.680 Kč, za nemajetkovou újmu ve výši 1.000.000 Kč (bolestné a související nemajetková újma), za ztížení společenského uplatnění ve výši 2.000.000 Kč, za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 5. 5. 2010 do 20. 6. 2010 ve výši 6.000 Kč, za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2014 ve výši 240.000 Kč a za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 1. 7. 2014 do budoucna ve výši 6.500 Kč měsíčně. Protože výše nároku na náhradu nákladů v trestním řízení ve výši 13.680 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 5. 5. 2010 do 20. 6. 2010 ve výši 6.000 Kč nepřevyšují částku 50.000 Kč a zároveň se nejedná o spotřebitelský či pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání vyloučena právě ustanovením bez ohledu na to, zda součet všech nároků tuto částku převyšuje a zda o nich odvolací soud rozhodl jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. , publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).

I když dovolatel uvedl, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle , z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav. Námitky tak nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu , nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů soudem a správnost skutkového závěru (dle dovolatele nedostatečně zjištěného), na němž je založen závěr o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání protiprávního jednání žalovaného. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, nepředstavuje dovolací důvod podle a nezakládá přípustnost dovolání podle

Pokud jde o výtky směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu, který nepřipustil výslech dalších svědků, je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud ( ) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C 9036 a 15846). To odvolací soud učinil, když označil za nadbytečný výslech dalších svědků, neboť nebyli přítomni incidentu, dozvěděli se o něm pouze zprostředkovaně a měli se vyjádřit toliko k vzájemným vztahům mezi žalobcem a žalovaným a k okolnostem nesouvisejících s údajným napadením. Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani tvrzení o neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů.

Otázka, zda je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo jej spáchal, a zda musí vycházet též z jiných rozhodnutí vydaných v trestním či v přestupkovém řízení, nezakládá přípustnost dovolání, neboť již byla vyřešena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn.

, uveřejněném pod číslem 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR a ve zprávě Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn.

Cpj 35/78

, uveřejněné pod číslem 27/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tyto závěry akceptuje i soudobá judikatura, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. , Soubor C 10103, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. ). Uvedená judikatura vychází ze znění a 2 a dovozuje, že i když je soud v občanském soudním řízení výslovně vázán jen výrokem rozhodnutí vydaným v trestním (přestupkovém) řízení o tom, že byl spáchán trestný čin (přestupek), nemůže ponechat bez povšimnutí zprošťující rozsudek, popřípadě rozhodnutí o zastavení trestního (přestupkového) řízení, jestliže se v něm konstatuje, že skutek, z kterého se vyvozuje nárok na náhradu škody, se vůbec nestal, že tento skutek nespáchal žalovaný apod. Soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (ani rozhodnutím o zastavení trestního či přestupkového řízení); na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení

§ 132

proto může (ale nemusí) dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán (pro nějž proti němu bylo vedeno přestupkové řízení) a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení (správní orgán v přestupkovém řízení) učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , Soubor C 10407, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 8/1999 s. 246, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , Soubor 15620, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. ). Z takového rozhodnutí tedy soud vychází, tzn. nemůže jeho existenci ignorovat, důkaz jím provedený hodnotí jako jiné důkazy, může se od závěrů, na nichž je postaveno odchýlit, ale musí své odlišné závěry odůvodnit. Z hlediska právní jistoty je zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, ale nelze to a priori vyloučit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn.

). Rovněž tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování týchž skutkových okolností nedospívaly k rozdílným závěrům; s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. ).

Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od těchto zásad neodchýlil. Jeho rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelem citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , Soubor C 10422, dle něhož soud v občanskoprávním řízení není vázán výrokem usnesení o zastavení trestního stíhání; protože záleží i na důvodech, pro které bylo trestní stíhání obviněného pro určitý skutek zastaveno, má svůj význam rovněž odůvodnění takového usnesení. Uvedený závěr se uplatní obdobně i ve vztahu k zastavení přestupkového řízení. Bylo-li přestupkové řízení zastaveno proto, že nebylo prokázáno jednání žalovaného, jež by naplňovalo znaky přestupku, a byla-li žaloba zamítnuta z obdobných důvodů, protože ani dalšími provedenými důkazy nebylo protiprávní jednání žalobce prokázáno, odvolací soud nepostupoval v rozporu se zákonem a s judikaturou. Tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu

Dovolacími námitkami proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť dovolatel ve vztahu k nim nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu , jestliže neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, tj. zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přitom již v mnoha svých rozhodnutích uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání a postrádá-li dovolání tuto náležitost, dovolací soud je odmítne (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Z obsahu dovolání lze v této souvislosti pouze vyčíst, že dovolatel požadoval aplikaci vzhledem ke svým majetkovým a sociálním poměrům. K tomu lze nad rámec uvedeného konstatovat, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže přitom jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. , Soubor C 13854, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. ).

Jelikož žádná z dovolatelem uplatněných námitek nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle věty první odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , neboť dovolání žalobce nebylo možno věcně projednat a náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení nepodstatná, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva ( ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu