Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3247/2021

25 Cdo 3247/2021-224

USNESENÍ

R. P.

M. P.

, narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. -198, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Ivany Spoustové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. -198, potvrdil rozsudek ze dne 26. 1. 2021, č. j. -159, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2021, č. j. -184, v části, kterou Obvodní soudu pro Prahu 4 zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaslat žalobci omluvný dopis ve znění: „

Omlouvám se Vám, že jsem v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. uvedla nepravdivá tvrzení o Vašem násilném chování vůči mé osobě a že jsem Vás opakovaně označila za agresora a násilníka. Omlouvám se Vám rovněž za to, že jsem totožná nepravdivá tvrzení o Vašem agresivním chování a fyzickém napadení mé osoby z Vaší strany zveřejnila v okruhu našich společných přátel a známých. Uveřejněním těchto nepravdivých tvrzení jsem závažným způsobem zasáhla do práva na ochranu Vaší osobnosti, za což se Vám velmi omlouvám. M. P.

“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o ochranu osobnosti, v němž se žalobce domáhal mimo jiné omluvy za tvrzení o jeho násilném chování vůči žalované a o jeho agresivní a násilnické povaze, která žalobkyně učinila v řízení o výchově a výživě jejich nezletilé dcery, určení místa bydliště a školního zařízení, vedeném Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. , vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že se žalobce vůči žalované dopouštěl slovní, psychické agrese a fyzického násilí (bez zjištění, ve kterých konkrétních dnech k fyzickému ataku došlo). Zjištění soudů v řízení o výchově a výživě nezletilé dcery účastníků pravomocně skončeném rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2020, č. j. -576, že mezi účastníky nedošlo k fyzickému násilí, nepovažoval Městský soud v Praze pro jím vedené řízení za závazné a ohledně fyzického napadení žalované žalobcem vyšel ze zjištění obvodního soudu v tomto řízení. Věc posoudil podle a , , (dále jen „o. z“) a nárok žalobce shledal nedůvodným. Zasáhne-li osoba vypovídající v soudním řízení do osobnostních práv jiného, nejde zásadně o zásah neoprávněný, ale o výkon jejího práva, leda se vypovídající dopustí excesu. Ačkoli by některá tvrzení žalované mohla pod excesivní jednání spadat, nebylo nezbytné vzhledem k požadovanému znění omluvy prokazovat, zda se všechny skutečnosti udály, naopak postačovalo, že bylo prokázáno agresivní a násilnické chování žalobce, ať už v podobě verbální nebo fyzické agrese. Žalobce totiž nepožadoval omluvu za konkrétní výroky učiněné žalovanou v rámci opatrovnického řízení, ale obecně omluvu za tvrzení o násilném chování a za označení výrazy agresor a násilník.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce závaznosti rozhodnutí vydaného v předchozím řízení (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. ), a v otázce využití procesního prostředku odstranění formulačního nedostatku žalobního petitu ve věcech ochrany osobnosti (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. ). Odvolací soud podle něj pochybil, nevycházel-li ze závěrů soudů v řízení ve věci péče o nezletilou dceru účastníků, které po dokazování uzavřely, že k fyzickému násilí mezi žalobcem a žalovanou nedošlo. Tyto závěry byly závazné, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu nepožaduje, aby předběžná otázka, která zavazuje i jiný soud při řešení jiné věci mezi shodnými účastníky, byla obsažená pouze ve výroku rozhodnutí. Postup odvolacího soudu přitom vedl k zásahu do principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Konečně odvolací soud pochybil i tím, že žalobce nevyzval k nápravě formulace petitu, měl-li za to, že jej naformuloval obecně a nepřesně, popř. neupravil-li či nekonkretizoval-li petit. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele ( .), avšak není přípustné ( ).

Podle otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

Ustanovení je potřeba vykládat v úzké souvislosti s a Z nich vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. , konstatoval, že z hlediska právní jistoty je zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, ale nelze to a priori vyloučit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. ). Rovněž tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování týchž skutkových okolností nedospívaly k rozdílným závěrům; s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. ).

Nalézací soudy se tak neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěly na základě dokazování ke skutkovým závěrům odlišným od těch, které zjistily soudy v řízení ve věci péče o nezletilou dceru účastníků. Na nyní projednávanou věc nedopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. , na který žalobce v dovolání odkázal. V něm Nejvyšší soud vyšel ze závěru, podle kterého je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takovou situaci však nyní nešlo.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a z něhož kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. ve znění účinném ke dni podání žaloby). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. U nároků na ochranu osobnosti ovšem nepřichází v úvahu, aby soud sám text požadované omluvy koncipoval či doplňoval podle obsahu žaloby. V případě, že se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, je nezbytné, aby žalobní návrh (petit) omluvy formuloval; taková omluva musí být formulována v souladu s ustanovením , tedy, že omluva musí být dostatečně konkrétní, jasná, určitá a má odpovídat skutečnostem, zjištěným z okolností jednotlivého případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. ).

Žalobce formuloval omluvu dostatečně konkrétně, jasně a určitě, aby odpovídala požadavkům , tudíž nebylo nezbytné vyzývat jej k doplnění či opravě žaloby. Zvolil-li žalobce obecnější (širší) formulaci toho, za jaké výroky na jeho adresu se má žalovaná omluvit, vystavil se tím riziku, že bude spíše prokázána jejich pravdivost, než byl-li by více konkrétní. Nebylo však úkolem odvolacího soudu poučovat žalobce o vhodnosti formulace omluvy pro jeho úspěch ve sporu či snad omluvu formulovat namísto něj; v opačném případě by odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Žalobcem v dovolání odkazovaná rozhodnutí vychází ze zcela odlišných okolností a na nyní projednávanou věc nedopadají.

V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [ ].

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle věty první

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 4. 1. 2023

JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu