Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5851/2016-258

33 Cdo 5851/2016-258

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. R., zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, a b) J. L. st., zastoupeného V. P. – L., proti žalovanému J. L. ml., zastoupenému JUDr. Pavlem Kučerou, advokátem se sídlem v Kladně, Em. Zahrádky 851, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č.j. -231, takto:

O d ů v o d n ě n í

Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud zrušil rozsudek ze dne 18. 11. 2014, č.j. -198, kterým Okresní soud v Kladně určil, že

„ke dni 5. 1. 2012 je výlučným vlastníkem domu, část obce D., stojícího na pozemku, výlučným vlastníkem pozemku o výměře 266 m

2

- zastavěná plocha a nádvoří a výlučným vlastníkem pozemku o výměře 611 m

2

- zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví pro obec D., KÚ D. u K., v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště K., I. Š., naposledy bytem D., zemřelá dne 5. 1. 2012,“

a rozhodl o nákladech řízení; věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pro vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitostem, jehož se po žalovaném (obdarovaném) domáhala I. Š., zemřelá 5. 1. 2012. Žalobci vstoupili do řízení na její místo a jako dědici mají postavení nerozlučných

společníků ( ). Ke změně žaloby je třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně; jelikož změnu žaloby navrhla

jen

žalobkyně,

„je třeba, aby tento úkon učinil i žalobce, jinak nelze k úkonu žalobkyně přihlížet.“

Soudu prvního stupně odvolací soud vytknul, že rozhodl o věci samé na základě změněné žaloby, aniž předtím změnu připustil, a uložil mu zjistit, zda žalobce se změnou žaloby tak, jak byla navržena žalobkyní, souhlasí, a v kladném případě o změně rozhodnout. Nevysloví-li žalobce souhlas se změnou žaloby a ani sám v tomto směru změnu žaloby nenavrhne, nebude moci soud prvního stupně k návrhu žalobkyně přihlédnout.

V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně prosazuje, 1) že podání, kterým navrhla změnu žalobního petitu, není změnou žaloby ve smyslu , 2) že žalobci mají v řízení o určení vlastnictví zůstavitelky k nemovitostem ke dni její smrti postavení samostatných společníků ( ), a 3) že – bude-li dovolací soud v bodech 1) a 2) opačného názoru – s jí navrženou změnou znění žalobního petitu není nutný souhlas žalobce ( ).

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 , čl. II bod 2 , čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Podle ustanovení je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Dovoláním zpochybněné právní otázky 1) a 2) již byly předmětem rozhodování Nejvyššího soudu a odvolací soud je vyřešil v souladu s touto judikaturou, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit ani v souzené věci.

Dovolání je však přípustné pro řešení právní otázky 3), která v konkrétních souvislostech daného případu nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Ze spisu se podává, že žalobou z 2. 8. 2011 se I. Š. domáhala určení vlastnictví předmětných nemovitostí, jež darovala žalovanému; obdarovaný se choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz /, dále jen „obč. zák.“). V průběhu řízení před soudem prvního stupně I. Š. zemřela (5. 1. 2012). Usnesením ze dne 21. 6. 2012, č.j. -35, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračovat se žalobci jako s dědici, kteří dědictví neodmítli ( , 2 ). Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 10. 7. 2017, č.j. -53, které nabylo 9. 8. 2017 právní moci, přerušil dědické řízení se zdůvodněním, že probíhá sporné řízení o vrácení daru, jehož výsledek má pro dědické řízení význam ( ). Podáním z 21. 12. 2012 navrhla žalobkyně změnu žaloby tak, že požaduje určení, že výlučnou vlastnicí nemovitostí byla ke dni svého úmrtí zůstavitelka I. Š.. Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně vyslovil nesouhlas s vedením sporu proti žalovanému (synovi), ke změně žalobního petitu, jak jej navrhla žalobkyně, se nepřipojil a se změnou nesouhlasil, naopak požadoval, aby soud zamítl žalobu v původním znění (viz vyjádření z 12. 10., 13. 11., 20. 12 2012 na , 60 a 69 spisu).

Ad 1) K otázce změny žaloby.

Sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž je soud vázán žalobou (vyjma věcí vyjmenovaných v ), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení (nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem /petitem/). Právní kvalifikace nároku – i když je v žalobě uvedena – není pro soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. Žaloba může v probíhajícím řízení doznat změny jednak v obsahu toho, čeho se žalobce domáhá (v tzv. žalobním petitu), jednak ve vylíčení skutkového základu uplatněného práva. Podle ustálené judikatury jde o změnu žaloby ve smyslu nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice i nadále požaduje stejné plnění (určení), ale na základě jiného – než v žalobě vylíčeného – skutkového stavu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. ). Protože ztrátou způsobilosti být účastnicí řízení se změnily rozhodné okolnosti mající vliv na znění žalobního petitu – žalobkyně nepožaduje určení, že vlastnicí nemovitostí je její právní předchůdkyně, nýbrž určení že tato byla vlastnicí, a to ke dni smrti – je návrh právní nástupkyně I. Š., aby soud určil vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti, změnou žaloby, i když skutkový základ věci (tvrzení o hrubém porušování dobrých mravů) zůstal nezměněn. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , je nepřípadný; v uvedené věci šlo o odstranění vady žaloby spočívající v absenci pro rozhodnutí významných skutečností, které však byly tvrzeny v průběhu řízení (žaloba právní předchůdkyně žalobců takovou vadou netrpěla).

Ad 2) K charakteru účastenství na straně žalobců.

Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od jeho smrti až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví (předmětem sporného řízení v dané věci je majetkový nárok, který může být součástí dědictví po zemřelé I. Š.). Vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, ale do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Tento vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( ), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. ).

Ad 3) K souhlasu žalobce se změnou žaloby.

Z výkladu uvedeného shora pro daný případ vyplývá, že povaha předmětu sporu neumožňuje, aby byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému ze společníků na straně žalující, jinak řečeno, že účinky rozhodnutí se musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně; žalobci proto mají postavení nerozlučných společníků ( ). V rámci institutu nerozlučného společenství je třeba rozlišovat procesní úkony, které smí učinit každý ze společníků sám bez ohledu na postoj ostatních (tzv. „obvyklé“), a procesní úkony, které mohou činit pouze všichni nerozluční společníci, popř. některý z nich, ale se souhlasem ostatních (tzv. „kvalifikované“). V případě procesních úkonů zmíněných na prvním místě platí, že jsou-li někteří nerozluční společníci činní (v řízení aktivní) a jiní nikoliv, platí, že procesní úkony činných společníků jsou bez dalšího účinné i pro ostatní, což je výrazem materiální povahy nerozlučného společenství. Nelze dovozovat, že by takové procesní úkony všech nerozlučných společníků musely být vždy shodné (souhlasné); budou-li si vzájemně odporovat, musí soud přihlédnout k povaze a účinkům rozporných procesních úkonů, jakož i k dalším konkrétním okolnostem každého případu. Výjimku představují procesní úkony, jimiž se nakládá řízením nebo jeho předmětem, vyjmenované v , větě druhé, ; k účinnosti těchto dispozitivních úkonů, tedy i ke změně žaloby, je třeba zásadně souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně.

Nerozlučná subjektivní kumulace je pojmově založena na tom, že všechny procesní úkony – tedy i ty, které jsou vyjmenovány v , větě druhé, – jednoho ze společníků prospívají i ostatním, tedy jsou ku prospěchu společného práva nebo povinnosti z pohledu zájmu všech nerozlučných společníků na výsledku sporu. Při rozpornosti procesních jednání společníků soud posoudí, který procesní úkon je nejvýhodnější z hlediska úspěchu (vítězství) nerozlučných společníků vystupujících na jedné straně; ten pak vezme za účinný (závazný) pro všechny. K nečinnosti, popř. k výslovnému nesouhlasu ostatních společníků s procesním úkonem, který je potencionálně způsobilý založit ve věci samé úspěch všech společníků v řízení, soud nepřihlédne.

V projednávaném případě ze spisu vyplývá, že důvodem nesouhlasu žalobce se změnou žaloby je snaha, aby nerozluční společníci vystupující na straně žalující nebyli úspěšní, tj. aby soud zamítl žalobu z formálních důvodů, neboť v podobě žalobního petitu požadujícího určení vlastnictví I. Š. žaloba – bez ohledu na případné zjištění chování žalovaného v rozporu s dobrými mravy, které by bylo důvodem vrácení daru – neobstojí. Je-li cílem žalobcova nesouhlasu zmaření případného úspěchu žalujících nerozlučných společníků v řízení, je návrh změny žalobního petitu účinný i pro něho; k jeho nesouhlasu, případně nečinnosti nelze za těchto okolností přihlédnout.

Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, nevyřešil odvolací soud ve shodě s tím, co je uvedeno shora; Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , odst. 2, věta první, ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. 12. 2017

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu