Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3924/2017-510

28 Cdo 3924/2017-510

U S N E S E N Í

a) V. N.

,

b) P. V.

, zastoupených Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318/1, za účasti:

1) Povodí Moravy, s. p.,

IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11,

2) Česká republika – Státní pozemkový úřad,

IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o určení vlastnictví oprávněné osoby,

vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017, č. j. -482, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud (za užití formulace, že se rozsudek soudu prvního stupně mění „jen tak, že …“) rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 6. 2015, č. j. -424, ve výroku I. o věci samé potvrdil v tom znění, že se zamítá žaloba o znovuprojednání věci rozhodnuté Okresním pozemkovým úřadem ve Žďáru nad Sázavou dne 26. 9. 2000 pod č. j. PÚ 3569/92-10; současně jej ve výroku II. změnil tak, že se účastníkovi ad 1) vůči žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, potvrdil ve výroku III., kterým bylo stanoveno, že ve vztahu mezi žalobci a účastníkem ad 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, změnil ve výroku IV. tak, že se České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou vůči účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a zrušil ve výroku V., kterým bylo žalobcům uloženo zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč (výrok I. rozsudku okresního soudu). Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém žel neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezili přitom ani žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašovali, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisí, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhali.

Účastník ad 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , dále i jen „ “) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podané dovolání, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první ), odmítl podle ustanovení , neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jak je tomu i v posuzované věci – viz ), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,

přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. .

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v posuzovaném případě zjevně nedostáli, jestliže v dovolání výslovně neoznačili žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamovali, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jejich mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelé dovolání v zákonné lhůtě nedoplnili (k doplnění dovolání srov. věta první ).

Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že polemika dovolatelů se závěrem odvolacího soudu o tom, že vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem případu ceny, za něž byly dovolateli nárokované pozemky na základě kupních smluv uzavřených ve dnech 27. 12. 1966 a 3. 6. 1970 převedeny na stát, odpovídaly tehdy platným cenovým předpisům (vyhl. č. , vyhl. č. ), se nese výlučně v rovině kritiky skutkových závěrů odvolacího soudu. Dovolatelé tím neuplatňují ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci ( ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již citované odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). Právní závěry odvolacího soudu pak korespondují judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž na nápadně nevýhodné podmínky uzavřených kupních smluv bylo by lze usuzovat toliko v případě podstatného rozporu s tehdejšími cenovými předpisy (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15), vždy za pečlivého zhodnocení, zda šlo o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). To vše při vědomí, že „nevýhodné podmínky“ ve srovnání se současností byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. , a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 55, a sv. 5. č. 56, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. ).

K výtkám dovolatelů, že v posuzovaném případě, kdy se stát ujal držby předmětných pozemků již před uzavřením příslušných kupních smluv, došlo k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu (restituční důvod dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) konečně nezbývá než poukázat na judikaturní závěry dovolacího soudu, dle nichž o převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, přičemž uvedený restituční důvod nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu (kupní smlouvy); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Napadají-li pak dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňují ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, účastníkovi ad 2), jenž se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly, a účastník ad 1), který podal písemné vyjádření, jsa právně nezastoupen, právo na náhradu hotových výdajů v paušální sazbě ani v prokázané výši neuplatnil.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 11. 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu