Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 53/95

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

22. 12. 1994, čj. -92 t a k t o:

Ústavní stížnost se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek

Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 1994, čj. -81,

ve znění rozsudku ze dne 29. 8. 1994, čj. -86, jimiž

byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku

uzavřít dohodu o vydání věcí, opírající se o tvrzení, že

stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu ze dne 17. října 1960

s vedlejším účastníkem v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,

vytýká stěžovatelka Krajskému soudu v Ostravě nesprávný výklad

podmínek jejího restitučního nároku podle ,

o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínek tísně a nápadně

nevýhodných podmínek. Navíc zdůraznila, že postup N. h. i orgánů

státní moci a správy při uzavírání kupní smlouvy ze dne 17. října

1960 odporoval zásadám demokratické společnosti, respektující

práva občanů, vyjádřená Chartou OSN a Všeobecnou deklarací

lidských práv, tak jak má na mysli ustanovení § 1 cit. zák. Dále

ve svém návrhu uvedla, že uzavřená kupní smlouva byla ovlivněna

politickými motivy - zatlačovat příslušníky tzv. maloburžoazie (ke

kteréžto vrstvě ona a její rodina náležela) a omezovat tak její

moc zabavováním jejího majetku. Dále poukázala na okolnost, že

k uzavření kupní smlouvy došlo v době, kdy byla manželka jejího

bratra těhotná, a skutečnost, že v důsledku nuceného uzavření

kupní smlouvy se nápadně zhoršily životní podmínky celé rodiny.

Konečně zdůraznila, že nebýt nátlaku a tím i vyvolané tísně, která

byla odůvodněna obavou z vyvlastnění nemovitosti bez finanční

náhrady a dále obavou z dalších represí, k uzavření kupní smlouvy

by nedošlo. Napadeným rozhodnutím byla tedy porušena základní

lidská práva a svobody, obsažená v ě základních práv

a svobod (dále jen ) a to konkrétně v a čl.

10 odst. 2 y. K porušení y uvedla, že

skutečnost, aby rodina žila v rodinném domě společně, byla pro ni

i pro ostatní členy rodiny velmi důležitá. Ohledně podmínky,

týkající se tísně, zdůraznila, že ustanovení § 6 odst. 1 zák. č.

nevyžaduje, aby tíseň působila přímo na prodávajícího.

V závěru své ústavní stížnosti konstatovala porušení i čl. 1 věty

druhé y a navrhla zrušení citovaného rozsudku Krajského

soudu v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k návrhu - ústavní

stížnosti stěžovatelky zdůraznil, že věc je právně jednoduchá,

rozhodnutí záviselo vysloveně na zjištění skutkového stavu, přitom

k hodnocení důkazů již krajský soud nemá, co by dodal a považuje

jeho odůvodnění za vyčerpávající.

N. h., a. s., v O,, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že

právo vlastnit dle y nemohlo být porušeno, jestliže

nebyly splněny podmínky na vydání dle , totiž

podmínka tísně chápaná jako stav, který doléhá na osobu

uzavírající smlouvu, neboť stěžovatelka potvrdila, že s pracovníky

národního výboru o kupní smlouvě nejednala, jednání se zúčastnil

pouze její otec a stejně tak i podmínka nápadně nevýhodných

podmínek, neboť nebylo prokázáno porušení ekvivalentnosti

vzájemných plnění, když cena byla stanovena v souladu s cenovými

předpisy a stěžovatelce byly poskytnuty tři nové byty I.

kategorie, které byly vyměněny za ty byty, jež si sama vyhlédla

v blízkosti vykoupeného domu a byly to byty taktéž I. kategorie,

navíc v jednom domě se nacházející. Dále vedlejší účastník

zdůraznil, že jestliže nebyly splněny podmínky

Sb., důsledně vzato nemohlo být napadenými rozhodnutími zasaženo

ani do soukromého a rodinného života.

Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,

není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto

při své činnosti postupují v souladu s principy upravenými v hlavě

páté y, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat.

V dané věci z obsahu připojeného spisu Okresního soudu

v Ostravě, sp. zn. , nebylo zjištěno nic, co by

nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatelky byly porušeny

ústavní principy, zakotvené v hlavě páté y. Podstata ústavní

stížnosti i argumenty v ní uvedené v zásadě opakují námitky,

uváděné stěžovatelkou v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvého

stupně, s nimiž se Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí

vypořádal. Ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva

ve smyslu y dojít nemohlo už proto, že by

musel být v projednávané věci nepochybně prokázán jak stav tísně,

tak nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá § 6 odst. 1

písm. g) Přitom pokud jde o nápadně nevýhodné

podmínky, muselo by se ukázat nepochybným, že zde byl porušen

ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popřípadě, že poskytnuté

plnění stěžovatelce ji ve svých důsledcích v porovnání

s předsmluvním vztahem významně a zjevně znevýhodňovalo (viz

rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, ,

uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). Okolnosti, že kupní smlouva byla ovlivněna

politickými motivy (tj. omezovat a zatlačovat příslušníky

maloburžoazie zbavováním ji jejího majetku), obavou z vyvlastnění

nemovitosti bez finanční náhrady a z dalších represí nijak

neumožňuje usoudit na neadekvátnost poskytnutých plnění ze smlouvy

a tím i na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Oba soudy se

právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly

a dospěly k závěru, že sice bydlení všech tří rodin v poměrně

prostorném vilovém domě s příslušenstvím, zahradou, garážemi

muselo být výhodnější než bydlení v náhradních bytech,

nacházejících se v jednom vchodu domu o osmi bytových jednotkách,

přitom však ve stejné lokalitě, nicméně, že nelze tuto nevýhodnost

kvalifikovat jako nevýhodnost takové intenzity, že by se stala

nápadnou, zejména byly-li náhradní byty vyhlédnuty rodinou

stěžovatelky (manželem). Současně byl vzat zřetel i na výši

104.871,- Kčs kupní ceny. Právě posledně uvedené skutečnosti

týkající se ekvivalence vzájemných plnění a také nikým

nezpochybněný fakt, že předmětná nemovitost byla v roce 1960

určena jako objekt mateřské školy na základě shody okolností

a nikoliv záměrně, vylučuje, že by mohlo jít o situaci spadající

pod ve spojení s

Sb., tj. o politickou persekuci nebo postup porušující obecně

uznávaná lidská práva a svobody. S ohledem na shora uvedené má

Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu

s ustanoveními , , upravujícími průběh dokazování

i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených a respektovaly tím

zásady, uvedené v hlavě páté y a z toho důvodu, jak již bylo

konstatováno, nedošlo k porušení jejich práva, upraveného v čl.

11 odst. 1 y a ani y, neboť rodina i nadále

žila pohromadě, i když nikoliv již v rodinném, nýbrž činžovním

domě. Pokud tedy nebylo shledáno porušení základních práv,

upravených v a y, nepřichází pojmově v úvahu

porušení ani věty druhé y.

Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní

stížnost za neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 82 odst.

1 , o Ústavním soudu, zamítl.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 1995