Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4650/2016

28 Cdo 4650/2016

U S N E S E N Í

L. K.

1) České republiky – Státního pozemkového úřadu

se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, a

2) statutárního města Ostrava

, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8,

o vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2016, č. j. -221, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud v napadených výrocích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2015, č. j. -198, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku číselně označených pozemků v katastrálním území V. u O., čímž mělo být nahrazeno předchozí negativní rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby, vydané Státním pozemkovým úřadem – Krajským pozemkovým úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 14. 2. 2014, č. j. SPU 063215/2014/Pš.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že předmětné pozemky žalobkyně převedla na stát kupní smlouvou ze dne 11. 3. 1975, jíž sice uzavřela ve stavu tísně, nikoliv však za nápadně nevýhodných podmínek, čímž není dán uplatňovaný restituční titul dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v situaci, kdy se žalobkyni coby prodávající dostalo za pozemky náhrady ve výši stanovené dle tehdy platných cenových předpisů ( , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí) a kdy další okolnosti – ve vztahu k dovozovanému znevýhodnění se zřetelem na obdržené protiplnění – netvrdila.

V podaném dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, případně otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (ohlašujíc přitom dovolací důvod dle ), žalobkyně kritizuje závěr odvolacího soudu, že podmínky, za nichž uzavřela kupní smlouvu, nelze hodnotit jako nápadně nevýhodné; přitom vyzdvihuje okolnosti, pro něž byla nucena svůj majetek nedobrovolně prodat státu, považujíc cenu stanovenou dle tehdy platných předpisů, jíž výši nemohla ovlivnit, za nepřiměřeně nízkou. Výklad podaný odvolacím soudem má za formalistický, jež nerespektuje smysl a účel restitučních předpisů. Dodává, že odvolací soud se „již vůbec nezabýval tím, že žalobkyně byla přinucena kupní cenu vrátit“.

V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, uplatní se v dovolacím řízení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení , neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené právní otázky.

Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech ( zákona o půdě; , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými, byť připouští, že na něj lze usuzovat i z jiných okolností konkrétního případu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15).

U úplatných smluv tak jde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993). Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). Nápadně nevýhodné podmínky se mohou jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ust. či zákona o půdě vykládat, protože „nevýhodné podmínky“ v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. , a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 55, a sv. 5. č. 56).

Citovaná judikatura rovněž dovodila, že každý z obou pojmů užitých restitučními předpisy ( zákona o půdě; , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), tj. tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, byť věcně, resp. skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Z toho vyplývá, že zákon odlišuje skutečnosti, které jsou rozhodující pro posuzování tísně účastníka, od skutečností, které jsou určující pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek, i když si mohou být blízké a mohou spolu věcně souviset.

S výše citovanými judikaturními závěry je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu, bylo-li v rovině skutkových zjištění dané věci prokázáno, že za prodej předmětných pozemků (k němuž svolila bezesporu ve stavu tísně) se žalobkyni dostalo jinak náhrady korespondující ceně pozemků dle tehdy platných cenových předpisů a kdy – ve vztahu k otázce ekvivalentnosti protiplnění – další významné okolnosti žalobkyně netvrdila. Jí opakovaně prezentovaná argumentace je relevantní právě pro posouzení, zda smlouvu uzavřela prodávající ve stavu tísně, kdy ovšem ani odvolací soud nezpochybnil, že žalobkyně byla při uzavírání smlouvy za tehdy panujících poměrů omezena ve svobodě rozhodování natolik, že učinila právní úkon, jenž by jinak jako vlastník věci v právním státě neučinila; to však samo o sobě – bez zjištění, že prodej současně provázela nevýhodnost podmínek takové intenzity, jíž lze kvalifikovat jako nápadnou – pro naplnění restitučního titulu nestačí.

Uvádí-li pak žalobkyně v dovolání, že se jí za prodej pozemků nedostalo adekvátní náhrady, resp. že tuto náhradu (vyplacenou kupní cenu) byla přinucena státu vrátit, jde o tvrzení, jež nemají oporu ve skutkových zjištěních, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud (a nejde tedy argumentaci podřaditelnou způsobilému dovolacímu důvodu dle ; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nehledě na to, že tvrzení o vrácení kupní ceny je pak skutkovou okolností nově uplatňovanou – v rozporu s ustanovením – až v dovolacím řízení.

Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (srov. věty první ).

Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu – již nevznáší.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení, v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto, není třeba neodůvodňovat (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus předseda senátu