Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 639/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Valerie Nedomové, b) Pavla Vávry, zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. -510, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, č. j. -482, a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 6. 2015, č. j. -424, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení, a dále vedlejších účastníků řízení 1) Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 11, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. -424, žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali nahrazení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 9. 2000, č. j. PÚ 3569/92-10 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., IV.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok V.). V odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že o restitučním nároku stěžovatelů bylo ve správním řízení rozhodnuto správně, neboť předmětné pozemky nebyly půdou tvořící zemědělský půdní fond podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), jelikož jde o vodní, zastavěnou a ostatní plochu. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by pozemky byly prodány dne 27. 12. 1966 a 3. 6. 1970 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; naopak bylo zjištěno, že pozemky jsou nutné k provozování stavby vodního díla Moštěnice, tvoří tak dohromady uzavřený celek a nelze je v rámci restituce vydat stěžovatelům zpět.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. -482, změnil výrok I. tak, že se žaloba o znovuprojednání věci zamítá, výrok II. tak, že se prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení nepřiznává, výrok III. o náhradě nákladů řízení potvrdil, výrok IV. změnil a rozhodl, že se České republice - Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou náhrada nákladů řízení nepřiznává, a konečně výrok V. o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek zrušil. Rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že i když nebyl správný závěr nalézacího soudu, že na daný případ nelze použít , ve výsledku je přezkoumávaný rozsudek správný, neboť kupní smlouvy se státem nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek podle zákona o půdě. Odvolací soud změnil výroky o nákladech řízení s odkazem na a zákona o půdě a zrušil povinnost stěžovatelů zaplatit soudní poplatek, neboť podle zákona o půdě jsou oprávněné osoby od soudních poplatků osvobozeny.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. -510, a v odůvodnění uvedl, že stěžovatelé řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti a navíc pouze kritizovali skutkové závěry odvolacího soudu; neuplatnili jediný zákonný dovolací důvod.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností, navrhují jejich zrušení a namítají porušení svých ústavních práv - zejména práva na spravedlivý proces a přístup k soudu podle d (dále jen " "). Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy (ohledání předmětných pozemků), nesprávně zjistily skutkový stav (všechny pozemky totiž nebyly zemědělské) a nedostatečně svá rozhodnutí odůvodnily. Dovolací soud měl upřít stěžovatelům právo na přístup k soudu tím, že dovolání odmítl jako vadné, ačkoliv podle stěžovatelů vadami netrpělo a mělo být věcně projednáno jako přípustné. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud věc projednal přednostně podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť předmětné řízení probíhá již 25 let.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle . Stížnost je však částečně nepřípustná podle ve spojení s a částečně zjevně neopodstatněná podle téhož zákona.

V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé efektivně nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje - podali pouze vadné dovolání. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz nález ze dne 28. 6. 2010,

sp. zn.

). Stěžovatelé musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspějí, mohou se obrátit na Ústavní soud (viz např. nález ze dne 2. 10. 2008,

sp. zn.

). V nyní souzené věci však stěžovatelé podali vadné dovolání a podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků nesplnili (k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 61).

Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné v souladu s Stěžovatelé v dovolání vůbec nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, pouze kritizovali skutkové závěry odvolacího soudu, vyjadřovali svůj nesouhlas s postupem obecných soudů, ale neuplatnili zákonný dovolací důvod - s ohledem na tyto skutečnosti bylo dovolání správně odmítnuto. V rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatelů a ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud věc neprojednával přednostně, neboť nebyla naléhavá ve smyslu , přesto však byla v rámci řádného pořadí vyřízena v krátkém čase.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle ve spojení s a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu