Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSCR 123/2015

-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka R. Ch., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Legerova 1820/39, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2015, č. j. , 3 VSPH XY, takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 18. června 2014, č. j. , jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníka R. Ch. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 25. dubna 2014, č. j. , zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení.

2/ Do insolvenčního řízení se přihlásilo 16 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 17 994 544,33 Kč, s tím, že žádná z pohledávek nebyla podmíněná, a že pohledávky v rozsahu 12 076 458,48 Kč byly přihlášeny jako vykonatelné. Jako nezajištěné byly přihlášeny pohledávky o celkové výši 5 913 869,86 Kč, jako zajištěné [nemovitostmi dlužníka v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“)] pak pohledávky ve výši 12 080 674,47 Kč. Dlužník má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem v celkové výši 25 000 Kč.

3/ Čistý měsíční příjem dlužníka činí v průměru 31 524 Kč, přičemž dlužník dále uzavřel smlouvu o důchodu, na jejímž základě se třetí osoba zavázala po dobu trvání splátkového kalendáře přispívat dlužníku měsíčně částkou 12 000 Kč.

4/ Nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem na 7 400 000 Kč. Do majetkové podstaty dále náleží pohledávka dlužníka za společností KZET, a. s. ve výši 1 561 519 Kč, kterou dlužník vymáhá v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. (dále jen „pohledávka za společností K“).

Na tomto základě odvolací soud – cituje , a 3 a a 2 , o úpadku a způsobech jeho řešení () – přitakal závěru insolvenčního soudu o nepřípustnosti oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, neboť podle výtěžku zpeněžení nemovitostí by nebyli zcela uspokojeni ani zajištění věřitelé, a to ani kdyby dlužník uspěl ve sporu o pohledávku za společností K, a k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů by nezbylo žádné plnění. Shodně s insolvenčním soudem rovněž odvolací soud konstatoval, že ani při oddlužení plněním splátkového kalendáře by nebyly uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 % (při tomto způsobu oddlužení by míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činila jen 11,3 %).

K námitkám dlužníka odvolací soud uvedl, že je věcí věřitele se zajištěnou pohledávkou, zda do insolvenčního řízení pohledávku přihlásí jako nezajištěnou, nebo uplatní její zajištění, neboť uspokojení takové pohledávky je v insolvenčním řízení upraveno odlišně. V případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením platí zvláštní právní úprava, podle které zajištěný věřitel, který přihlásí svou pohledávku a uplatní i její zajištění, není účasten samotného oddlužení plněním splátkového kalendáře, neuplatní se úprava , takže není-li zajištění jeho pohledávky dostatečné, zůstane v insolvenčním řízení neuspokojena.

Proto podle odvolacího soudu nelze věřiteli se zajištěnou pohledávkou upřít právo, aby v řízení volil postup, jímž dosáhne co nejvyššího uspokojení své pohledávky. Odmítl tak úvahy dlužníka o šikanózním postupu věřitelů se zajištěnými pohledávkami, kteří svá zajištění neuplatnili.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě , (dále též jen „“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se oddlužení schvaluje.

Konkrétně dovolatel především namítá, že postup zajištěných věřitelů, kteří se přihlásili jako nezajištění, byl spekulativní, šikanózní, v rozporu s dobrými mravy a s dovolatelovým důvodným očekáváním. Věřitelé svým postupem sledovali své „upřednostnění“; jejich postup dovolatele poškodil.

Dovolatel má za to, že někteří zajištění věřitelé se přihlásili jako nezajištění nesprávně, v rozporu s , neboť podle mínění dovolatele je pro posouzení existence zajištění pohledávky věřitele relevantní skutečný stav věci a nikoli tvrzení věřitele, že je věřitelem nezajištěným. Jestliže soudy „neposuzovaly skutečný stav věci“, tedy faktickou existenci zajištění, poškodily dovolatele v rozporu se zásadou dle . K tomu dovolatel akcentuje podstatu oddlužení s důrazem na sociální aspekt oddlužení fyzické osoby a rozvádí, jaké pro něj bude mít dopady, zůstanou-li mu po skončení konkursu veškeré dluhy.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2

Napadené rozhodnutí je totiž v posouzení dovoláním předestřených otázek v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 %, insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v usneseních ze dne 23. února 2011, sen. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 10, ze dne 31. března 2011, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usneseních ze dne 28. července 2016, sen. zn. a sen. zn. .

K problematice přihlašování zajištěných věřitelů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března 2013, sp. zn. ), ozřejmil, že i zajištění věřitelé (ve shodě s dikcí ) uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky. To je ostatně v souladu i s důvodovou zprávou k [vládní návrh projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120, přičemž podle důvodové zprávy k až „z ustanovení i osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou)“].

V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že tam, kde věřitel přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení s právem na uspokojení ze zajištění, může ve vymezeném rámci s takto přihlášeným (přednostním) pořadím pohledávky disponovat, včetně toho, že právo na takové přednostní uspokojení vezme zpět (takový postup může být pro zajištěného věřitele výhodný tam, kde omezuje právo osobního a současně i zajištěného věřitele dlužníka jen na uspokojení ze zajištění, jehož hodnota je nízká v porovnání s mírou uspokojení, jehož by se takovému věřiteli dostalo jako nezajištěnému – srov. poslední větu ). Právo věřitele na uspokojení ze zajištění může být (v intencích ustanovení a ) též „odděleno“ od přihlášené pohledávky samostatným popřením takto uplatněného pořadí pohledávky. Odtud logicky plyne, že zajištěný věřitel, který zajištěnou pohledávku včas a řádně přihlásil do insolvenčního řízení, aniž se dovolal zajištění, se může dovolat zajištění samostatným podáním (doplněním přihlášky) i později. Přihlášení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění tedy může mít i v tomto ohledu „samostatný“ právní osud (k tomu pak srov. shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)

V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 98 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. ), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.

Z takto ustaveného judikaturního rámce tak zjevně plyne, že je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda vůbec v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Dovolatelova argumentace, která vede k závěru, že zajištění věřitelé jsou povinni při podání přihlášky pohledávky své zajištění uplatnit vždy, naopak judikatuře Nejvyššího soudu odporuje. Z uvedeného současně vyplývá, že závisí-li podle platné úpravy na rozhodnutí věřitele, zda při přihlašování svých pohledávek uplatní právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být tento postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá ( ). Je-li pro věřitele výhodnější (posuzováno z ekonomického hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být jen v takovém způsobu jednání věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana dlužníka.

K argumentaci dovolatele lze dodat, že jeho výkladem se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2017, sp. zn. ). V něm vysvětlil, že označené ustanovení (pouze) taxativně definuje, kdo je (může být) podle zajištěným věřitelem pro účely uspokojení pohledávky. Nijak se nevyslovuje k uplatňování pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení (nevyplývá z něho, že by za zajištěného věřitele mohl být považován věřitel, který se nedovolá zajištění).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.

Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení.

To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz ).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu