Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSCR 20/2009

XY

-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázalav insolvenční věci dlužníka T. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II/1062, PSČ 140 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. XY, o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. XY, 2 VSPH XY, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 16. ledna 2009, č. j. XY, neschválil Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) oddlužení dlužníka T. R. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 25. listopadu 2008, č. j. XY, rozhodl insolvenční soud o dlužníkově úpadku a o povolení oddlužení.

2/ Dlužník byl v době od 18. července 2002 do 30. června 2008 podnikatelem.

3/ Do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 10 věřitelů s nezajištěnými pohledávkami v celkové výši 551.249,77 Kč, z čehož jeden z věřitelů vzal pohledávku ve výši 500,- Kč zpět.

4/ Při přezkumném jednání, jež se konalo 16. ledna 2009, dlužník uznal všechny přihlášené pohledávky a insolvenční správce popřel část pohledávky č. 4 ve výši 25.845,58 Kč.

5/ Část dlužníkových závazků ve výši 80.779,- Kč (věřitel Finanční úřad ve Vlašimi), která představuje penále, pochází z doby výkonu podnikatelské činnosti dlužníka.

Na tomto základě pak insolvenční soud s odkazem na ustanovení , a 2, a a 2 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), uzavřel, že dlužník sice ke dni podání návrhu (na povolení oddlužení) nebyl podnikatelem, podaným návrhem však hodlal řešit též své závazky z podnikatelské činnosti, což není přípustné, bez zřetele k tomu, že schválení oddlužení by pro věřitele představovalo možnost dosáhnout zcela uspokojení svých pohledávek. Přitom se insolvenční soud neztotožnil s názorem insolvenčního správce, že závazek ve výši 80.779,- Kč představuje zanedbatelnou část celkových závazků dlužníka, s tím, že v poměru k ostatním přihlášeným pohledávkám představuje cca 14,6 % všech přihlášených pohledávek. Proto povolené oddlužení neschválil a současně podle ustanovení rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud - cituje ustanovení - uzavřel, že osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení je toliko dlužník, jenž není podnikatelem ve smyslu ustanovení , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a jenž současně nemá žádné závazky vzešlé z podnikatelské činnosti.

Otázka poměru závazků z podnikání vůči celkovému objemu závazků je podle odvolacího soudu bez významu.

Zjistí-li insolvenční soud ve fázi insolvenčního řízení předcházející rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, že dlužník některou z těchto podmínek nesplňuje (tj. zjistí-li, že podle norem hmotného práva je dlužník podnikatelem, nebo že má závazky vzešlé z podnikání), odmítne návrh na povolení oddlužení podle ustanovení ; zjistí-li tyto skutečnosti až po povolení oddlužení v další fázi insolvenčního řízení, rozhodneo neschválení oddlužení a o řešení dlužníkova úpadku konkursem podle ustanovení a 2 .

Pro hodnocení správnosti usnesení, jímž insolvenční soud z těchto důvodů neschválil oddlužení, není přitom rozhodné, zda tyto skutečnosti mohl zjistit již před vydáním rozhodnutí, jímž oddlužení povolil, či nikoli. Protože v daném případě není pochyb o tom, že dlužník má závazek vzniklý z podnikatelské činnosti a že nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, není jeho odvolání důvodné, uzavřel odvolací soud.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), namítaje, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho závazek ve výši 80.779,- Kč, představující penále za prodlení s úhradou závazků, je závazkem z doby výkonu jeho podnikatelské činnosti. Míní, že tato část jeho závazků vznikla až po době výkonu jeho podnikatelské činnosti, neboť od 6. října 2004 do 6. října 2008 nepodnikal (měl podnikání přerušeno) a dne 6. října 2008 Městský úřad ve Vlašimi zrušil jeho živnostenské oprávnění.

Podle dovolatele jde o penále na nedoplatku daní, zjištěného až v době daleko pozdní, po přerušení jeho podnikání. Důvod pro neschválení oddlužení tudíž není dán.

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle .

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (26. února 2009) se rozhodné znění pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 8. června 2009 (tj. naposledy ve znění ).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ve spojení s , když napadené rozhodnutí je potud usnesením odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“ (k výkladu tohoto pojmu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. , které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak Nejvyšší soud přisuzuje řešení otázky dovoláním předestřené, dovolacím soudem dosud nezodpovězené.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení , dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (odstavec 1). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat (odstavec 2).

Dle ustanovení , návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z ustanovení se dále podává, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže a/ jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b/ dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2).

Ustanovení pak určuje, že insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odstavec 3).

Výkladem ustanovení co do slovního spojení „dlužník, který není podnikatelem“, se Nejvyšší soud zevrubně zabýval již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 79/2009“), z nějž vychází i ve své další rozhodovací činnosti; na toto rozhodnutí v podrobnostech odkazuje i v této věci.

V R 79/2009 Nejvyšší soud na dané téma především uzavřel, že „dlužníkem, který není podnikatelem, se ve smyslu ustanovení rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání“.

Dluhy vzešlými z podnikání dlužníka přitom mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů (srov. a obch. zák.), např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel (např. nároky vůči dlužníku vzešlé z kupní smlouvy, kterou uzavřel jako podnikatel ve smyslu ustanovení a násl , ) nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Pro posouzení, zda v popsaném významu jde o dluhy vzešlé z dlužníkova podnikání, přitom není rozhodné, že tyto dluhy vyšly najevo až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, nebo dokonce, že až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, tyto dluhy vznikly (tak, že dlužník byl až poté penalizován za porušení povinností, které měl jako podnikatel dodržovat). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné.

V R 79/2009 Nejvyšší soud nicméně také uzavřel (přičemž jde o závěr, jenž nelze bez dalšího oddělit od předchozího základního vymezení slovního spojení „dlužník, který není podnikatelem“), že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1/ době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,

2/ době ukončení dlužníkova podnikání,

3/ četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání,

4/ výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,

5/ tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

V usnesení ze dne 23. února 2011, sen. zn. , Nejvyšší soud k řečenému dále doplnil, že podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu a ), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který nebyl a není podnikatelem a který svým majetkem pouze zajistil (např. jako směnečný rukojmí) dluh jiné osoby z jejího podnikání.

K tomu je třeba především uvést, že (jak naznačuje i R 79/2009) odvolací soud správně připustil, že závěr, podle kterého byl návrh na povolení oddlužení podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení ( ve spojení s ), může být (i po povolení oddlužení) podkladem pro neschválení oddlužení (ve smyslu ustanovení ) bez zřetele k tomu, že ustanovení a 2 tuto skutečnost jako důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nezmiňuje. Požadavek subjektivní přípustnosti oddlužení (bez kterého zásadně nelze přikročit k rozhodnutí, zda oddlužení má být vůbec povoleno) trvá i po případném povolení oddlužení. K podstatě institutu oddlužení v českém úpadkovém právu ve vazbě na strukturu rozhodování insolvenčního soudu o oddlužení (usnesení o tom, zda oddlužení povolí a o tom, zda je schválí) srov. podrobnostech též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. , které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ostatně, kdyby nemělo platit, že subjektivní přípustnost oddlužení lze zkoumat i po povolení oddlužení (před rozhodnutím o jeho schválení), pak by nemělo smyslu pojmenovat ku prospěchu dlužníka jako kritéria, jež mohou zvrátit závěr o subjektivní nepřípustnosti oddlužení, ta, jež byla z R 79/2009 vypočtena výše pod body 3/ až 5/. Četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, a to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, lze totiž účinně zkoumat až ve fázi schvalování oddlužení (v jejímž průběhu se ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku přihláškami zpravidla konstituuje konečná podoba dlužníkových závazků a utváří vůle věřitelů co do způsobu řešení dlužníkova úpadku).

V takto pojatém a judikaturou Nejvyššího soudu již ustáleném rámci ovšem neobstojí úvaha odvolacího soudu, podle které je pro věc bez významu (při posouzení subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu ustanovení ) poměr dlužníkových závazků z podnikání vůči celkovému objemu dlužníkových závazků. Jak totiž plyne z R 79/2009, jde o jedno z kritérií, jejichž prostřednictvím má být zkoumáno, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto ohledu neobstojí a dovolání je tudíž opodstatněné.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává (ve vazbě na argumentaci insolvenčního soudu podle níž není oddlužení ohledně závazků z podnikatelské činnosti přípustné, bez zřetele k tomu, že schválení oddlužení by pro věřitele představovalo možnost dosáhnout zcela uspokojení svých pohledávek), že stejně jako nebude bránit schválení oddlužení zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků ( ), ale jeho věřitel nedbal ochrany svých práv a tomuto dluhu odpovídající pohledávku nepřihlásil včas (v propadné lhůtě určené rozhodnutím o úpadku) do insolvenčního řízení (takže oddlužení se dluhů z podnikání již nemůže týkat), nebude vyloučeno schválit oddlužení ani tehdy, vyjde-li najevo, že dlužník sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků ( ), přičemž jeho věřitel tomu odpovídající pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásil, svou pohledávku (již odpovídá dluh, který z dlužníkova podnikání nevzešel) však do insolvenčního řízení včas nepřihlásil jiný dlužníkův věřitel a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. V takovém případě totiž důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo z pohledu kritérií ustanovených při výkladu v R 79/2009, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a odst. 3 věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. března 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu