Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 721/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o věci ústavní stížnosti stěžovatelky JERICHO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem v Praze 1, Konviktská 24, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2010 č. j. -6, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2010 č. j. , -12 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2011 č. j. , -23, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) věta poslední ("...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení...") a ustanovení věta první za středníkem ("...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech...") , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení , a hlavy páté y základních práv (dále jen " ") a svobod a y ČR. Stěžovatelka dále shledala jako protiústavní ustanovení poslední věta , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění: "...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení...", jakož i ustanovení , a to v rozsahu věty první za středníkem, ve znění: "...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech..."), neboť jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 19. srpna 2010 č. j. -6 odmítl Krajský soud v Praze (dále též "insolvenční soud") jako opožděnou přihlášku, kterou stěžovatelka, jako věřitel č. 7, dodatečně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice V. F., zajištění své pohledávky ve výši 1 241 641 Kč zástavním právem k nemovitostem, specifikovaným v usnesení. Insolvenční soud, na základě ustanovení a 3, , a , dospěl k závěru, že dodatečně přihlášené "právo ze zajištění" vzniklo až po zahájení insolvenčního řízení, neboť pravomocné rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva bylo vydáno až po zahájení insolvenčního řízení, byť návrh na exekuci zřízením soudcovského zástavního práva byl podán ještě před zahájením insolvenčního řízení. Z tohoto důvodu jde o opožděnou "změnu" přihlášky, k níž se nepřihlíží. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") tak, že rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že na základě ustanovení a je zřejmé, že zásadně nevylučuje, aby v insolvenčním řízení byly přednostně uspokojeny pohledávky, jejichž zajištění vzniklo až po zahájení insolvenčního řízení. V případě konkursu je to však přípustné pouze u zajištění pohledávek věřitelů ze smluv uzavřených insolvenčním správcem podle ustanovení . Ohledně vzniku soudcovského zástavního práva pak odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení je sice pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva rozhodný stav v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí, ale soudcovské zástavní právo vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo zřízeno. neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení , a - jak plyne z ustanovení - přednostní uspokojení pohledávek, k nimž bylo soudcovské zástavní právo zřízeno až po zahájení insolvenčního řízení, zásadně vylučuje.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky zamítl a v odůvodnění svého usnesení se podrobně zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelky. V podrobnostech nelze než na toto odůvodnění odkázat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací a aplikací ustanovení tak, jak ji provedly obecné soudy. Namítá, že neexistuje spravedlivý a ústavně konformní důvod pro to, aby soudcovské zástavní právo bylo podrobeno stejnému režimu ustanovení , jako ostatní zajišťovací instrumenty demonstrativně vytčené v ustanovení tohoto zákona. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá svůj vlastní výklad institutu soudcovského zástavního práva. Namítá rozpor ustanovení věta poslední a věta první za středníkem tohoto zákona s ústavním principem právní jistoty.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů a trvá na svých námitkách, které uvedla již v dovolání. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. Ale tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ě ČR a ě. Ústavní soud tedy nemůže vykonávat přezkumný dohled nad činností obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Na základě ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky, jak je uvádí v ústavní stížnosti, nebyla porušena. Oba soudy, odvolací i dovolací, v odůvodnění svých rozhodnutí všechny námitky stěžovatelky zcela přesvědčivě vyvrátily, svá odůvodnění opřely o zcela konkrétní ustanovení zejména a . Při posuzování právních závěrů obou soudů nelze pominout, že o předmětném sporu bylo rozhodováno všemi stupni obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Lze proto konstatovat, že tak byly posouzeny a zváženy všechny důležité aspekty předmětného sporu. Právní závěry rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, která odpovídají provedeným důkazům.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v této souvislosti, s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, nelze než konstatovat, že toto právo, zakotvené odst. l y, neznamená záruku výsledku soudního řízení podle představ stěžovatelů. Jde o záruku spravedlivého řízení provedeného nestrannými soudy, respektující a chránící základní práva a svobody účastníků. Tuto podmínku má Ústavní soud ve věci stěžovatelky z výše uvedených důvodů za splněnou, neboť v případě stěžovatelky věc prošla všemi stupni soustavy obecných soudů, které svá skutková zjištění a právní závěry řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení výše specifikovaných ustanovení , lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v , odst. 2 písm. a) , sdílí procesně její osud i tento návrh. Proto byl odmítnut podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu