Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4990/2017

32 Cdo 4990/2017-401

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Malešická 2251/51, identifikační číslo osoby 00676853, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, identifikační číslo osoby 27256391, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení částky 66 290 425 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. -374, takto:Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení (dále též jen „ “), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.

S ohledem na datum vydání rozhodnutí odvolacího soudu a dobu zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož je nutno posuzovat, zda právní úkon žalované nebyl učiněn v omylu spočívajícím v tom, že cena zboží byla výběrovým řízením určena v objektivně přijatelné výši k požadované kvalitě, neuvádí, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. V této části své dovolací argumentace nedostála požadavku na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání způsobem uvedeným v ustanovení

Přípustnost dovolání nezakládá rovněž námitka, že „odvolací soud v odůvodnění cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , a ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. , které se zabývají možností aplikace § 265 obchodního zákoníku, kdy žádný z těchto případů ale není skutkově shodný s projednávaným případem a odvolací soud blíže neuvádí, v čem konkrétně by v daném obchodním případě mohla spočívat ona nepoctivost. Závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl v citovaných rozsudcích, jsou tak použitelné jen ve velmi obecné rovině.“ Dovolatelka přehlíží, že ustanovení taxativně uvádí čtyři předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud závěry obsažené v těchto rozhodnutích zmínil jako obecné závěry, z nichž je třeba vycházet při aplikaci ustanovení , obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013, s tím, že soud prvního stupně se otázkou výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dostatečně nezabýval. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila.

Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, pak v citovaném rozhodnutí, v němž jde o výklad obecné poučovací povinnosti soudu podle ustanovení , dovolací soud uzavřel, že poučením podle je třeba rozumět zejména vysvětlení, jaká práva přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy účastníkům řízení, jak je třeba účastníkem zamýšlené procesní úkony provést (popř. jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů), aby vyvolaly sledované procesní účinky, jaké právní následky jsou spojeny s procesním úkonem, který účastník provedl, a jak je třeba splnit procesní povinnost ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti soudu nemůže patřit návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Námitka dovolatelky, že zákonné poučení podle ustanovení je pomocí či návodem účastníkům řízení, které nemůže patřit do poučovací povinnosti soudu, když vylíčení rozhodných skutečností (břemeno tvrzení) a navržení potřebných důkazů k prokázání svých tvrzení (břemeno důkazní), jsou procesními povinnostmi účastníků řízení, a tedy spadají pod větu první odůvodnění citovaného rozhodnutí, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť poučovací povinnost soudu podle ustanovení a poučení podle ustanovení nelze směšovat. Otázkou poučovací povinnosti soudu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , v němž dospěl k závěru, že poučení podleustanovení soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud účastnice nepoučil ve smyslu ustanovení

Odvolací soud se neodchýlil ani od druhého rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. , neboť toto rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace, v níž se dovolací soud zabýval přípustností poučení podle v odvolacím řízení a následného provedení nových důkazů za stavu, kdy soud prvního stupně nepoučil účastníky podle a žalobní návrh posléze zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelkou formulovaný závěr z citovaného rozhodnutí nevyplývá.

Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k otázce neprovedení důkazů, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. 11. 2017

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu