Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2383/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Martinem Hejným, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, o zaplacení částky 65,962.753,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2009, č. j. -241, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince 2009, č. j. -253, takto:I. Dovolání sezamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 193.110,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2007, č. j. -163, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 65,962.753,50 Kč s 8,75% úrokem z prodlení za den 31. prosince 2005 a s úrokem z prodlení z této částky od 1. ledna 2006 do zaplacení ve výši, která pro každé pololetí, v němž trvá, odpovídá ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou, a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok I.), a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná uzavřela 18. prosince 1996 se společností PETRO, spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) smlouvu o úvěru č. 788-073-96 (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 76,000.000,- Kč, který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, dlužník úvěr řádně nesplácel. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno ručením Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s. (dále též jen „Fond“) založeným prohlášením ručitele ze 17. prosince 1996 (dále jen „prohlášení ručitele“) do výše 85 % jistiny, tj. do částky 64,600.000,- Kč. V dodatcích ke smlouvě o úvěru a k prohlášení ručitele byla jako dlužník označena společnost PETRO, a. s. Dlužník označený ve smlouvě o úvěru zanikl ještě před jejím uzavřením výmazem z obchodního rejstříku ke dni 27. listopadu 1996. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 0000001220 z 30. listopadu 1999 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“ nebo též „smlouva“) postoupila žalovaná pohledávku ze smlouvy o úvěru v souladu s usnesením vlády České republiky č. 1178 z 8. listopadu 1999 (dále též jen „usnesení vlády č. 1178“), v němž vláda vyslovila souhlas s plným převodem pochybných a ztrátových pohledávek žalované, a na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek č. 1700/217/99/RS uzavřené 26. listopadu 1999 (dále jen „rámcová smlouva“) právní předchůdkyni žalobkyně Konsolidační bance Praha, s. p. ú. (dále jen „Konsolidační banka“). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2003, č. j. -57 (potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č. j. -86) byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti Fondu o zaplacení částky 64,600.000,- Kč z titulu ručitelského závazku, když soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, protože tu uzavřel jako dlužník se žalovanou již neexistující subjekt. Neplatným byl shledán i ručitelský závazek Fondu, neboť podle ustanovení § 304 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ručením lze zajistit jen platný závazek.

Odvolací soud rekapituloval, že za nesporné lze považovat, že smlouva o úvěru byla uzavřena s dlužníkem, který ke dni uzavření smlouvy neexistoval. Jde tak o smlouvu absolutně neplatnou, a proto nemohla být její ujednání měněna dodatky např. v osobě dlužníka, byť by šlo o společnost, která je právním nástupcem dlužníka. Ke stejnému závěru dospěl též ohledně neplatnosti ručitelského závazku, jakožto zajištění pohledávky z neplatné smlouvy s tím, že důsledkem toho byl neúspěch při vymáhání pohledávky žalobkyní proti ručiteli. Odvolací soud zdůraznil, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo v souvislosti s privatizací žalované jako společnosti vlastněné státem, jenž určoval postup a rámec privatizačního procesu. Mezi podmínky uskutečnění privatizace vybranému zájemci patřilo tzv. odbřemenění privatizovaného subjektu od nebonitních pohledávek, tj. od rizikových aktiv. Tomuto cíli odpovídá obsah usnesení vlády č. 1178 i zřízení státní instituce, která problematické pohledávky přejímala z titulu svého předmětu činnosti. Účastníci smlouvy o postoupení pohledávky se tak nechovali jako subjekty svobodného trhu, a nabyvatelka pohledávky si zmíněných okolností, nutnosti převzít předmětnou (nekvalitní) pohledávku, musela být vědoma.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší právo uplatnit nároky z titulu odpovědnosti za kvalitu postoupené pohledávky ve smyslu ustanovení (dále jen „obč. zák.“), avšak uplatnění tohoto nároku měl za rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení obč. zák. a se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení obch. zák. V tomto případě došlo k cílenému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru za popsaných okolností, kdy žalovaná ani Konsolidační banka, jako státní organizace účelově zřízena pro přejímání pohledávek z rizikových úvěrů, nemohly vést volnou úvahu o tom, zda konkrétní pohledávka ve zcela konkrétní „kvalitě“ bude postoupena, či nikoliv. Vzhledem k těmto okolnostem odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila nárok vůči žalované v rozporu s uvedenými pravidly a tomuto nároku nelze přiznat právní ochranu. Bylo by v rozporu s těmito pravidly vyhovět žalobkyni z titulu odpovědnosti postupitele za nabytí pohledávky s dohodnutým obsahem, tj. pohledávky transparentně zpochybňované co do její kvality, a tedy i vymahatelnosti, postupníkem poté, kdy právní předchůdkyně postupnice zcela účelově převzala pohledávku s vědomím toho, že jde o pohledávku rizikovou. Nabyvatelka pohledávky si musela být vědoma její zřejmé vadnosti, a to z důvodů a za okolností obecně známých a předem daných.

S ohledem na výše uvedené považoval za důvodnou námitku promlčení, neboť žalobkyně si musela být od okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky vědoma počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění náhrady škody, a to tak, že tato lhůta počala běžet nejpozději ode dne převzetí dokumentace k pohledávce, tedy od 14. března 2000. Žaloba byla podána 6. ledna 2006, nárok byl tedy uplatněn po uplynutí promlčecí doby podle ustanovení § 397 a 398 obch. zák. (a příp. i po uplynutí promlčecí doby podle § 106 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodu na ustanovení

Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uplatnění práva na náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku. Konsolidační banka si byla vědoma toho, že předmětem postoupení jsou pohledávky pochybné a ztrátové. Takové pohledávky však nelze zaměňovat za pohledávky neexistující, jako je tomu v daném případě. Z toho dovozuje, že uplatnění nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti podle ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák., když dovolatelka jako postupnice se nestala místo postupitelky věřitelkou pohledávky s dohodnutým obsahem, není rozporné s dobrými mravy ani se zásadami poctivého obchodního styku.

S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 24. února 2009, „sp. zn. “ (jde o rozsudek sp. zn. ) dovolatelka souhlasí s názorem odvolacího soudu, že ačkoliv je předmětem řízení nárok na náhradu škody podle ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák., promlčení se posuzuje podle ustanovení § 398 obch. zák., když jde o právní vztah mezi podnikateli. Odvolací soud však podle názoru dovolatelky pochybil při stanovení počátku běhu promlčecí doby. Objektivní desetiletá promlčecí doba běží ode dne porušení právní povinnosti, v tomto případě ode dne uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (30. listopad 1999), přičemž žaloba byla podána 6. ledna 2006. Subjektivní čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti žalované za dohodnutý obsah pohledávky běží ode dne, kdy se její právní předchůdkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, že osobou povinnou k její úhradě je žalovaná. Rozhodný okamžik nemohl nastat dříve, než došlo ke vzniku samotné škody, a to jak škody skutečné, tak škody ve formě ušlého zisku. Náklady přiznané Fondu v soudním řízení vedeném proti Fondu o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru z titulu ručitelského závazku dovolatelka uhradila 21. ledna 2004, soudní poplatek za odvolání v řízení vedeném proti Fondu 14. května 2003, avšak škoda vznikla až dnem právní moci zamítavého rozhodnutí v této věci, tj. 9. ledna 2004. Proto nemůže být ani tento nárok promlčen. Ze stejného důvodu není promlčen ani její nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 64,600.000,- Kč. Nárok by vzhledem k výše uvedeným lhůtám nebyl promlčen ani v případě, že by se na otázku promlčení aplikovalo ustanovení § 106 obč. zák.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ) co do správnosti právního posouzení věci, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ).

Posoudit, zda napadený rozsudek je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost závěru odvolacího soudu, že výkon práva vyplývajícího z odpovědnosti postupitelky za nabytí pohledávky s dohodnutým obsahem, který byl postupnicí zpochybněn co do kvality poté, co převzala pohledávku s vědomím toho, že jde o pohledávku „pochybnou či ztrátovou“, jak vyplývá z usnesení vlády č. 1178 a z rámcové smlouvy, tedy rizikovou, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák., resp. v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V obchodněprávních vztazích pak podle ustanovení § 265 obch. zák. platí, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. , dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. , a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. ), Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. ), Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.

Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 265 obch. zák. o odepření právní ochrany, které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil závěr o odepření právní ochrany výkonu práva žalobkyně na skutečnosti, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena na základě rozhodnutí vlády České republiky obsaženém v usnesení č. 1178, jež bylo přijato v souvislosti s přípravou privatizace žalované, o převodu pochybných a ztrátových pohledávek žalované na Konsolidační banku za účelem dořešení nebonitních aktiv v portfoliu žalované, tedy podmínek, které nebyly určeny účastníky smlouvy, a současně na tom, že Konsolidační banka byla obeznámena se situací, že postupovaná pohledávka je „pochybná či ztrátová“.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, o převodu pohledávek bylo rozhodnuto vládou České republiky usnesením č. 1178 a konkrétní podmínky převodu bylo obsaženy v rámcové smlouvě. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně informovala o rizicích spojených s postupovanou pohledávkou, včetně informace o probíhajících soudních sporech. Převáděné pohledávky byly v usnesení vlády č. 1178 (na něž smlouva přímo odkazuje) definovány jako „pochybné a ztrátové“, přičemž za pohledávku pochybnou nelze považovat pouze pohledávku hůře dobytnou, příp. nedobytnou, ale zcela jistě i pohledávku, u níž lze pochybovat vůbec o jejím vzniku a existenci. Odvolací soud tak správně uzavřel, že žalobkyně si musela být, s ohledem na všechny okolnosti provázející uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, vědoma rizik spojených s postoupením pohledávky. Nadto nelze přehlédnout, jak odvolací soud správně konstatoval, že úmyslem právní předchůdkyně žalobkyně při převodu sporných pohledávek žalované bylo odbřemenit žalovanou od ztrátových pohledávek před jejím prodejem, a tím dosáhnout co nejlepších parametrů žalované pro následný prodej a tedy co nejvyšší kupní, resp. prodejní ceny. Přitom lze zjednodušeně říci, že na obou stranách při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky stály státní peněžní y. Jestliže nyní žalobkyně po prodeji žalované, odbřemeněné od pochybných a ztrátových pohledávek převodem na právní předchůdkyni žalobkyně, požaduje náhradu z titulu odpovědnosti za pohledávku, jež neměla dohodnutý obsah, odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže výkon práva žalobkyně shledal rozporným se zásadami poctivého obchodního styku.

S ohledem na uvedený závěr se již dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami ohledně (ne)promlčení uplatněného nároku, neboť toto posouzení na výsledku dovolacího řízení nemohlo ničeho změnit.

Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti ( druhá věta ), uzavřel, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Proto dovolání žalobkyně bez nařízení jednání ( věta první ) jako nedůvodné zamítl ( část věty před středníkem ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 160.625,- Kč podle bodu 6., a , z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 32.185,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. května 2012

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu