Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2914/2017

-174

U S N E S E N Í

a) R. K.

, a

b) J. K.

, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

,

IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4,

o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku

, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2017, č. j. -151, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. března 2017, č. j. -153, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 20. října 2016, č. j. -121, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území K. u S., k uspokojení nároku žalobkyň (oprávněných osob) na převod náhradních pozemků za pozemek, jenž – dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 9. 2005, č. j. PÚ 2030/92/1 – nebylo možno oprávněným osobám pro zákonem stanovenou překážku vydat (, , , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 – dále jen „zákon o půdě“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (dle věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „“; viz bod 2. čl. II přechodných ustanovení ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Závěr, že napadený rozsudek je co do řešení relevantních otázek hmotného práva principiálně souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, lze argumentačně podepřít již poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. (a judikaturu v jeho důvodech citovanou) vydaný ve skutkově a právně obdobné věci těchže účastníků (resp. žalobkyň a předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR), jímž dovolací soud tehdy aproboval závěry odvolacího soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedené v tehdy meritorně přezkoumávaném rozsudku ze dne 11. 10. 2012, č. j. -445) o uplatnitelnosti nároku žalobkyň návrhem na převod konkrétního (náhradního) pozemku, jenž svědčil žalobkyním coby oprávněným osobám a jenž jimi byl odvozován od nemožnosti naturální restituce vydáním téhož pozemku, s níž se spojuje nárok i v této věci (včetně jeho ocenění postupem dle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění , s odkazem na ustanovení zákona o půdě). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se od těchto závěrů – aplikovatelných odvolacím soudem i v nyní posuzované věci – měl odchýlit (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , akcentující i v řízení o těchto nárocích princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo).

Přitom i v nyní předkládané věci (jde-li o otázky týkající se předpokladů pro uplatnění práva žalobou oprávněné osoby na převod náhradního pozemku) vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektujícím i nálezovou judikaturu Ústavního soudu (viz zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ).

I pro danou věc pak platí, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Případné vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze pak kvalifikovat i postup, kdy žalovaná (či její předchůdce Pozemkový fond ČR) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ). O takový případ jde i o věci nyní posuzované, kdy ocenění pozemku žalovanou hrubě nekorespondovalo s reálnou cenou odňatého pozemku a kdy na takto nesprávném ocenění žalovaná svévolně lpěla, nehledíc ani na výsledky předchozího soudního řízení.

Za daného skutkového stavu proto není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy v prvé řadě s rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , jenž – stejně tak rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudován na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným (nemeritorním) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , jímž bylo odmítnuto dovolání jiné oprávněné osoby ve věci, v níž soudy nižších stupňů vycházely z jiného skutkového základu, uzavíraje, že liknavost či diskriminace na straně žalované dána není (nehledě na to, že právě toto dovolatelkou odkazované rozhodnutí, spolu s jemu předcházejícími rozhodnutími obecných soudů – ve vztahu k oprávněné osobě takto nepříznivé – bylo následně zrušeno právě již shora vzpomenutým nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016,

sp. zn. ).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektující východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení , ve znění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ).

Závěry odvolacího soudu (učiněné ve vztahu k výkladu a aplikaci příslušného cenového předpisu) nejsou pak nikterak rozporné ani s dovolatekou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. , v němž Ústavní soud – v souladu se shora řečeným a s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci uvedených pravidel na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí (dodávaje, že „rigidní lpění na úředně stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti“); k interpretaci restitučních předpisů (založené na principu

ex favore restitutionis

) lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu – obecně – odkázat také například na nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33, nebo nálezy ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. , a ze dne 26. června 2012, sp. zn. , uveřejněné tamtéž ve svazku 65, pod čísly 73 a 125.

Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými Nejvyšším správní soudem v jeho rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. -163, jenž řeší otázku výkladu a aplikace jiného (pozdějšího) cenového předpisu – , kterou se provádějí některá ustanovení , o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pro účely daňové a v němž Nejvyšší správní soud považuje za relevantní i účel tohoto předpisu (jde-li o uplatnění srážky za „nesrostlost“ s obcí ve výši 60% ceny nemovitosti – až 4; příloha 15 vyhlášky), jímž je zohlednění určitých znevýhodnění vlastníka nemovitosti nacházející se v části obce, která není s územím obce stavebně srostlá (zatímco v nyní posuzované věci – jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů – byla posuzovaná okolnost, tedy umístění pozemku v části P. s hlavním městem tehdy stavebně nesrostlé, právě jeho výhodou).

V posuzované věci není dán ani žalovanou dovozovaný (ovšem toliko domnělý) rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace ustanovení , připomínaje – ve vazbě na ustanovení – že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva (byť s přihlédnutím k jejich interpretaci v rozhodnutích vyšších soudů) na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (a kdy odkaz soudů nižších stupňů na obdobné, dříve vydané rozhodnutí ve věci těchže účastníků nelze chápat jako bezpodmínečnou vázanost tímto rozhodnutím). Že věc byla obecnými soudy posouzena shodně jako případ předešlý (rozhodnutý rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2012, č. j. -445) je pak okolnost spíše pozitivní, jež je výrazem právní jistoty (k níž patří i to, že osoba dovolávající se ochrany svého práva má legitimní důvod očekávat, že její právní případ bude posouzen obdobně jako typově shodné již rozhodnuté právní případy; i k tomu srov. shora označený nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016,

sp. zn. , jímž Ústavní soud podrobil kritice rozporné rozhodování obecných soudů právě v otázce týkající uspokojení nároku oprávněné osoby na převod jiného pozemku za skutkově a právně srovnatelných okolností s jiným již dříve rozhodnutým případem).

Uvádí-li pak dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tedy (patrně) i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (potvrzující část výroku odvolacího soudu o nákladech řízení u soudu prvního stupně a výrok II o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k nim – v rozporu s takto vymezeným rozsahem – v dovolání žádnou argumentaci (natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle ) neuplatňuje a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobkyň, jež se prostřednictví svého zástupce vyjádřily k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 000 Kč za každou jím zastupovanou osobu [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 903 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu