Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 2 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (7)2 Afs 35/2010 - 163.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Afs 35/2010 - 163
Legal thesis
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: EKOHORIZONT, s. r. o., se sídlem na Pahorku 1499/6, Praha 10, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph. D., advokátem se sídlem nám. W. Churchilla 2, Praha 3, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2006, č. j. FŘ - 15508/14/06, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, č. j. 10 Ca 411/2006 – 120,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
O d ů v o d n ě n í :
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2006, č. j. 7098/06/009961/3061, o přezkoumání platebního výměru ze dne 3. 12. 2001, č. 1010002920, č. j. 241234/01/009961/3061, jímž byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitostí.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné stanovení ceny předmětných nemovitostí pro daňové účely v důsledku chybného výkladu vyhlášky č. 279/1997 Sb. , kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění vyhlášky č. 127/1999 Sb. Podle jeho názoru měla být, v souladu s přílohou č. 15 vyhlášky, při oceňování předmětných pozemků uplatněna srážka ze zjištěné ceny ve výši 60 %. Tímto způsobem ostatně postupovali oba soudní znalci, jejichž posudky stěžovatel v daňovém řízení předložil. Správce daně, žalovaný a posléze i městský soud však dospěli k závěru, že se tato srážka uplatní pouze u nemovitostí ležících na území hl. města Prahy, jedná-li se současně o samostatné sídlo nebo část obce, která není s obcí stavebně srostlá, přičemž podle bodu 1 vysvětlivek k příloze č. 15 vyhlášky se za samostatná sídla nebo části obce, které nejsou s obcí stavebně srostlé, považují toliko obytné objekty; v daném případě však byly předmětem kupní smlouvy pozemky, na nichž se žádné obytné objekty nenachází. Stěžovatel naproti tomu zdůrazňuje, že bod 2 vysvětlivek obsahuje výčet konkrétních lokalit v hl. městě Praze, jež jsou považovány za samostatná sídla nebo části obce, které nejsou s obcí stavebně srostlé, přičemž jednou z těchto lokalit jsou i Miškovice v Praze 9, v nichž se nachází předmětné pozemky. Z poslední věty tohoto ustanovení, která zní: „Pro samostatná sídla nevyjmenovaná výše platí ustanovení pod bodem 1 vysvětlivek“, pak dovozuje, že území uvedená v tomto ustanovení jsou bez dalšího samostatnými sídly či částmi obce s územím obce stavebně nesrostlými, pročež se podmínky stanovené v bodu 1, včetně toho, že se musí jednat o obytné objekty, na lokality uvedené v bodu 2 vysvětlivek nevztahují.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dle jeho názoru není kasační stížnost důvodná, a popírá stěžovatelem tvrzenou nezákonnost napadeného rozsudku. V podrobnostech pak odkazuje na své předchozí vyjádření k žalobě a na odůvodnění rozsudku městského soudu, s nímž se plně ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost je dle § 102 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “), zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v § 104 s. ř. s, pokud splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ) a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 s. ř. s. s. ř. s. ). V projednávané věci jsou zákonné náležitosti i procesní podmínky splněny a kasační stížnost je proto přípustná.
Ze správního a soudního spisu soud zjistil následující relevantní skutečnosti.
Dne 4. 4. 2000 uzavřel stěžovatel jako prodávající kupní smlouvu, na základě které došlo k převodu nemovitostí - pozemků parc. č. 316/4, 316/5, 316/6, 316/33, 316/34, 316/35, 316/36, 316/37, 316/38, 316/39, 316/40, 316/41 a 316/42 vedených u Katastrálního úřadu pro Prahu – město na listu vlastnictví č. 6 pro obec hl. město Praha – k. ú. Miškovice a pozemku parc. č. 506 vedeného u téhož katastrálního úřadu na listu vlastnictví č. 943 pro obec. hl. město Praha - k. ú. Čakovice; právní účinky vkladu nastaly dne 7. 4. 2000.
Dne 11. 10. 2000 podal stěžovatel přiznání k dani z převodu výše specifikovaných nemovitostí, jejichž cena byla pro účely vyměření daně stanovena znalcem Ing. Š. P. postupem dle § 10 zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku a o změně některých zákonů, a § 23 a § 26 vyhlášky č. 279/1997 Sb. , ve znění vyhlášky č. 127/1999 Sb. (dále též jen „Vyhláška“), ve výši 1 985 414 Kč. V případě pozemků ležících v k. ú. Miškovice znalec v posudku uplatnil snížení zjištěné ceny o 60 % podle přílohy č. 15, tabulky č. 1, položky č. 1, podpoložky č. 1.1 Vyhlášky.
Dne 3. 12. 2001 Finanční úřad pro Prahu 9 po provedeném vytýkacím řízení stěžovateli platebním výměrem č. 1010002920, č. j. 241234/01/009961/3061, vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 241 530 Kč. Při jejím stanovení vycházel ze zjištěné ceny převedených nemovitostí ve výši 4 830 600 Kč, tedy bez uplatnění srážky ve výši 60 %. Stěžovatel se podáním ze dne 27. 5. 2002 u finančního úřadu domáhal přezkoumání uvedeného platebního výměru s tím, že podle bodu 2 vysvětlivek k příloze č. 15 Vyhlášky měla být u předmětných pozemků šedesátiprocentní srážka z ceny uplatněna. Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 5. 2003, č. j. FŘ - 8494/14/02 bylo podle § 55b odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “) povoleno přezkoumání označeného platebního výměru. Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2006, č. j. 7098/06/009961/3061, finanční úřad tento platební výměr potvrdil.
Dne 9. 3 2006 podal stěžovatel odvolání proti tomuto rozhodnutí, v němž zejména uvedl, že podmínky stanovené v bodě 1 vysvětlivek k příloze č. 15 Vyhlášky nelze vztáhnout na pozemky ležící v k. ú. Miškovice, neboť podpoložka č. 1.1 tabulky č. 1 přílohy č. 15 Vyhlášky, stanovící výši srážky u nemovitostí na území hl. města Prahy, odkazuje toliko na bod 2 vysvětlivek, podle kterého jsou Miškovice bez dalšího samostatným sídlem nebo částí obce, která není s obcí stavebně srostlá. Dále zdůraznil, že předmětnou srážku je nutno uplatnit vždy ve výši plných 60 %. K odvolání stěžovatel rovněž přiložil znalecký posudek znalce J. D., který potvrdil závěry znalce Ing. Š. P.
Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2006, č. j. FŘ - 15508/14/06, žalovaný odvolání stěžovatele zamítl. Podle žalovaného lze snížení ceny uplatnit vždy pouze u pozemků, na nichž se nachází obytné objekty, neboť účelem této srážky je zohlednění určitých negativ u částí obce, které nejsou s obcí stavebně srostlé, jako například horší dopravní obslužnost či dostupnost některých služeb, která dopadají na obyvatele takové lokality. Z bodu 2 vysvětlivek k příloze č. 15 Vyhlášky lze dovodit pouze to, že v případě tam výslovně vypočtených částí hl. města Prahy není třeba u pozemků s obytnými objekty posuzovat jejich vzdálenost od souvisle zastavěné části obce způsobem dle bodu 1 vysvětlivek. Dle poslední věty bodu 2 vysvětlivek pak výčet konkrétních částí hl. města Prahy v tomto bodu není konečný a předmětnou srážku lze uplatnit i v případě jiných lokalit v hl. městě Praze, a to při splnění všech podmínek dle bodu 1.
Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž uplatnil totožné argumenty jako v odvolání proti platebnímu výměru a v kasační stížnosti. Žaloba stěžovatele byla usnesením městského soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 10 Ca 411/2006 – 78, odmítnuta. Proti tomuto postupu brojil stěžovatel dne 22. 1. 2009 kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 52/2009 – 109, uvedené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud poté v rámci věcného posouzení případu dospěl k závěru, že i u nemovitostí nacházejících se v částech hl. města Prahy výslovně uvedených v bodu 2 vysvětlivek k příloze č. 15 Vyhlášky je možné předmětnou šedesátiprocentní srážku ze zjištěné ceny uplatnit pouze tehdy, pokud se jedná o obytné objekty. Podle soudu je zcela zřejmé, že se tato srážka neuplatní vůči všem nemovitostem ležícím v uvedených lokalitách. Tento závěr je ostatně plně v souladu s účelem příslušné právní úpravy, jenž soud chápe stejně jako žalovaný. Městský soud proto žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 , 3 s. ř. s. s. ř. s. ).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil jedinou námitku, směřující proti závěrům městského soudu ohledně výkladu právní úpravy oceňování nemovitostí pro účely stanovení výše daně z převodu nemovitostí. Ačkoliv tuto stížní námitku nepodřadil pod příslušné ustanovení soudního řádu správního , je zřejmé, že rozsudek městského soudu napadá z důvodu údajné nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda tato otázka vůbec mohla být předmětem rozhodnutí žalovaného a zda mohla být k žalobě věcně zkoumána městským soudem. Skutečnost, že usnesení, jímž původně městský soud žalobu odmítl, bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, byla důvodem k věcnému přezkumu; Nejvyšší správní soud však nijak neřešil jeho rozsah. Nelze přehlédnout, že se nejednalo o přezkum samotného platebního výměru, ale o přezkum rozhodnutí vydaného v řízení podle § 55b daňového řádu. Tam platí, že je-li přezkum povolen nebo nařízen, je orgán provádějící přezkum vázán právním názorem správce daně, který přezkoumání povolil nebo nařídil. Přezkumné řízení patří mezi mimořádné opravné prostředky a přezkum se provádí pouze v mezích, v nichž byl povolen nebo nařízen. Tyto meze však v daném případě nejsou jednoznačné. Stěžovatel požádal o přezkoumání platebního výměru s poukazem na nesprávné posouzení možnosti slevy (srážky) plynoucí z vyhlášky. Žalovaný v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2003 výslovně k této žádosti přezkoumání „napadeného rozhodnutí“ povolil, ovšem v důvodech uvedl zjištění, že převáděné pozemky měly mít podle kontroly posudku i přepočtu provedeného správcem daně cenu vyšší, než z jaké bylo vycházeno. Svou podstatou se tak jednalo spíše o nařízení přezkumu v neprospěch stěžovatele. Závazný právní názor ohraničující meze takto povoleného přezkumu však toto rozhodnutí neobsahovalo. Po provedeném přezkumném řízení pak správce daně potvrdil původní platební výměr a v důvodech vyvrátil pochybnost o správném stanovení ceny nemovitostí a uzavřel, že nebyly zjištěny důvody pro stanovení vyšší daně. Až v odvolacím řízení žalovaný v mezích odvolacích námitek řešil oprávněnost použití srážky ve výši 60 %. Nedostatečné vymezení hranic přezkumného řízení je třeba vyložit tak, že bylo povoleno přezkoumání platebního výměru ze všech rozhodných hledisek, což je podpořeno i zaměřením odvolacího rozhodnutí, vydaného stejným orgánem, který přezkum povolil. Lze tedy akceptovat, že otázka oprávněnosti užití předmětné srážky na dani z převodu nemovitostí byla věcně zkoumána žalovaným a k žalobě i městským soudem; tomu lze jen vytknout, že tuto úvahu do důvodů rozsudku nevtělil.
Ze stejných důvodů se rozhodnou kasační námitkou zabýval i Nejvyšší správní soud. Při stanovení ceny nemovitosti pro účely vyměření daně z převodu nemovitostí je podle § 10 zákona č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v rozhodném znění, postupováno podle zákona č. 151/1997 Sb. Základní ceny a úpravy cen stavebních pozemků neuvedených v cenové mapě a ceny jiných pozemků se podle § 10 odst. 1 a § 13 zákona č. 151/1997 Sb. stanoví podle vyhlášky; v rozhodné době se jednalo o vyhlášku č. 279/1997 Sb. , ve znění vyhlášky č. 127/1999 Sb.
V nyní projednávané věci se sporná otázka, zda měla být uplatněna srážka ze zjištěné ceny převáděných nemovitostí ve výši 60 %, týká stavebních pozemků a pozemků označených jako ostatní plocha v k. ú. Miškovice v Praze 9, neuvedených v cenové mapě.
Způsob zjištění ceny stavebních pozemků neuvedených v cenové mapě byl stanoven v § 23 vyhlášky; podle § 26 odst. 1 se postup dle jejího § 23 odst. 1 až 4 uplatnil i v případě pozemků označených jako ostatní plocha. Případné úpravy ceny zjištěné dle § 23 Vyhlášky byly zakotveny v příloze č. 15 Vyhlášky. V položce č. 1 tabulky č. 1 této přílohy bylo jako důvod pro uplatnění srážky ze zjištěné ceny nemovitosti uvedeno: „Jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, které nejsou s obcí stavebně srostlé.“ Pro vymezení pojmů samostatného sídla a části obce stavebně nesrostlé s jejím územím bylo odkázáno na bod 1 vysvětlivek k této příloze. Konkrétní výše srážky pro vybrané lokality byla stanovena jednotlivými podpoložkami; v podpoložce č. 1.1 byla uvedena srážka ve výši 60 % u nemovitostí nacházejících se na území hl. města Prahy, přičemž bylo odkázáno na bod 2 vysvětlivek.
Pro posouzení námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti je tedy nezbytné provést výklad vysvětlivek k tabulce č. 1 přílohy č. 15 Vyhlášky nadepsané jako „Vymezení pojmů“, které pod bodem 1 stanoví: „Samostatným sídlem nebo částí obce, která není s obcí stavebně srostlá, se rozumí obytné objekty ležící ve větší vzdálenosti než 300 m. Měří se nejkratší vzdálenost ("vzdušnou čarou") mezi nejbližšími hranicemi oceňovaného pozemku a souvisle zastavěnou částí obce, kterou nejsou samoty a rekreační nebo zahrádkové osady ani jiné v krajině ojedinělé stavby v rámci téhož katastrálního území“.
Pod bodem 2 vysvětlivek je dále uvedeno: „Samostatná sídla nebo části stavebně nesrostlé s hl. městem Prahou, ačkoliv se nacházejí na jejím správním území:
Praha 4: Hrnčíře, Cholupice, Písnice, Šeberov, Točná, Újezd
Praha 5: Chabry, Klukovice v k. ú. Hlubočepy, Lahovice, Lipence, Lochkov, Malá Chuchle, Radotín, Řeporyje, Sobín, Třebonice, Velká Chuchle, Zadní Kopanina, Zbraslav, U jezírka - k. ú. Slivenec
Praha 6: Dolní Šárka, Horní Šárka - k. ú. Dejvice, Lysolaje, Nebušice, Podbaba - k. ú. Dejvice, Přední Kopanina, Sedlec, Suchdol
Praha 8: Březiněves, Zámky - k. ú. Bohnice
Praha 9: Běchovice, Dolní Počernice, Hostavice, Kbely, Klánovice, Miškovice, Satalice, Třeboradice, Újezd nad Lesy, Vinoř, Koloděje
Praha 10: Benice, Dubeč, Hájek, Kolovraty, Královice, Křeslice, Pitkovice, Nedvězí, Uhříněves, Lipany
Pro samostatná sídla nevyjmenovaná výše platí ustanovení pod bodem 1 vysvětlivek“.
Stěžovatel v kasační stížnosti vychází především z jazykového výkladu bodu 2 vysvětlivek. Podle jeho názoru toto ustanovení obsahuje výčet konkrétních území, která jsou bez dalšího považována za samostatná sídla nebo části obce stavebně nesrostlé s jejím územím, a to bez ohledu na podmínky stanovené pod bodem 1. Zdůrazňuje zejména poslední větu bodu 2, z níž dovozuje, že se naplnění podmínek uvedených pod bodem 1 posuzuje pouze u nemovitostí v těch částech hl. města Prahy, které nejsou výslovně uvedeny v bodu 2. Dochází proto k závěru, že v jeho případě měla být předmětná šedesátiprocentní srážka z ceny převáděných pozemků uplatněna.
Nejvyšší správní soud se s výše uvedeným právním názorem stěžovatele neztotožňuje.
Bod 1 vysvětlivek definuje pro potřeby případného uplatnění srážky za nesrostlost pojmy samostatného sídla a části obce, která není s obcí stavebně srostlá, nepřímo tím, že stanoví, za jakých podmínek lze učinit závěr, že se konkrétní nemovitost na území samostatného sídla či části obce, která není s obcí stavebně srostlá, nachází. První podmínkou je, že se musí jednat o obytný objekt. Druhou podmínkou pak je, že se nachází v předepsané vzdálenosti od souvisle zastavěné části obce, přičemž předmětné ustanovení stanoví i způsob, jakým se vzdálenost nemovitosti od souvisle zastavěné části obce určuje. Ze systematického uspořádání tabulky č. 1 přílohy č. 15 Vyhlášky je přitom zřejmé, že se bod 1 vysvětlivek vztahuje k výše uvedeným pojmům obecně, a že tedy jejich vymezení platí pro všechny konkrétní lokality uvedené v jednotlivých podpoložkách, tedy i pro územní části hl. města Prahy dle bodu 2 vysvětlivek.
Ze skutečnosti, že bod 2 vysvětlivek uvádí konkrétní územní části hl. města Prahy, které jsou považovány za samostatná sídla či části obce stavebně nesrostlé s jejím územím, a zejména z poslední věty tohoto ustanovení stěžovatel patrně dovozuje, že bod 2 je v otázce vymezení příslušných pojmů speciálním ustanovením vůči bodu 1. Žalovaný naproti tomu dospěl k závěru, že specialita ustanovení bodu 2 ve vztahu k bodu 1 vysvětlivek je dána pouze v tom, že v případě částí hl. města Prahy uvedených v bodu 2 se neuplatní posléze uvedená podmínka vzdálenosti posuzované nemovitosti od souvisle zastavěné části obce, zatímco podmínka, že se musí jednat o obytný objekt, platí i pro tyto případy.
Nejvyšší správní soud podotýká, že při posouzení věci je nutné vycházet nejen z textu příslušné právní úpravy, ale zejména z jejího účelu. Smyslem srážky za nesrostlost, jak ostatně správně dovodili ve svých rozhodnutích žalovaný i městský soud, je totiž zcela nepochybně zohlednění určitých znevýhodnění vlastníka nemovitosti nacházející se v části obce, která není s územím obce stavebně srostlá, jako jsou například horší dopravní dostupnost, dostupnost některých služeb nebo občanská vybavenost atd., která přirozeně dopadají na osoby v dané lokalitě trvale žijící. Tato negativa se pak mnohdy zásadním způsobem promítají do tržní ceny takové nemovitosti; z tohoto důvodu je namístě jejich zohlednění při stanovení ceny dle zákona č. 151/1997 Sb. pro účely daňového řízení. Vychází-li pak soud z takto chápaného účelu příslušné právní úpravy, jeví se zcela neudržitelným závěr, že by uvedená sporná podmínka povahy dané nemovitosti jako obytného objektu byla uplatňována u všech nemovitostí na celém území České republiky dle podpoložek č. 1.2, 1.3, 1.4 příslušné tabulky, a to včetně všech částí hl. města Prahy, s výjimkou lokalit výslovně uvedených v bodu 2 vysvětlivek, zatímco v těchto lokalitách by se srážka za nesrostlost ve výši 60 % uplatnila u všech nemovitostí oceňovaných podle § 23 odst. 1 Vyhlášky, a to bez ohledu na jejich charakter a reálné možnosti jejich využití. Takovýto výklad by ve svém důsledku vedl k absurdním situacím, kdy by u všech pozemků v k. ú. Miškovice oceňovaných dle § 23 odst. 1 Vyhlášky bylo nutno uplatnit srážku z ceny ve výši 60 %, zatímco například v případě sousedního k. ú. Čakovice či jiných sousedních částí hl. města Prahy, neuvedených v bodu 2 vysvětlivek, by bylo snížení ceny vázáno na splnění podmínek dle jejich bodu 1. Podle názoru zdejšího soudu je nepochybné, že takový stav nebyl záměrem autorů předmětné vyhlášky, a že pro uvedený výklad předestřený stěžovatelem v kasační stížnosti nelze nalézt žádné racionální opodstatnění.
Pokud pak jde o ustanovení poslední věty bodu 2 vysvětlivek, zdejší soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že její smysl spočívá v tom, aby nebylo ustanovení bodu 2 vysvětlivek vykládáno jako konečný výčet územních částí hl. města Prahy, který by znemožňoval uplatnění srážky za nesrostlost v případě nemovitostí splňujících podmínky dle bodu 1 vysvětlivek, nacházejících se v jiných částech hl. města Prahy.
Nejvyšší správní soud tedy dospívá k závěru, že správce daně postupoval správně, pokud při stanovení výše daně z převodu nemovitostí vycházel z jejich ceny bez uplatnění srážky za nesrostlost ve výši 60 %.
Městský soud proto posoudil rozhodnou právní otázku správně. Nebyla tak naplněna tvrzená kasační námitka podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom neshledal ani vady, k nimž by byl povinen přihlédnout nad rámec kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 , věta za středníkem s. ř. s. s. ř. s. ).
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s. s. ř. s. ).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1 , § 120 s. ř. s. s. ř. s. )
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu