Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2129/2017-345

32 Cdo 2129/2017-345

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně PERSO International s. r. o., se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, PSČ 101 00, proti žalovanému P. V., podnikateli se sídlem v Praze - Hloubětíně, zastoupenému Mgr. Ivou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, o zaplacení částky 80 619 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. -276, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 614,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době zahájení řízení a době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Ustanovení stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz).

O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení měsíčních poplatků v celkové výši 70 152 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč za porušení povinnosti podle čl. 3.22 smlouvy o spolupráci za období července 2010 a smluvní pokuty ve výši 11 233 Kč za prodlení s úhradou minimálních měsíčních poplatků za období červen 2010 až červenec 2011. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.

Jelikož nároky na zaplacení smluvních pokut ve výši 3 500 Kč a ve výši 11 233 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k vyloučena.

Též v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání vzhledem k přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán (11 229 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k limitu stanovenému přichází v úvahu přípustnost dovolání podle pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se nároku na zaplacení měsíčních poplatků v celkové výši 70 152 Kč a náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznané žalobkyni v částce 71 403,80 Kč.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení šesti otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedné otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. ).

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení, jehož se měl dopustit tím, že se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který neaplikoval ustanovení a , obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a neposuzoval platnost odstoupení od smlouvy pro její nepodstatné porušení. V té souvislosti dovolatel argumentuje, že pokud jde o odstoupení od smlouvy, závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Otázku hmotného práva v intencích , kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a která by měla být (též pro futuro) vyřešena právě v této věci, však dovolatel neformuluje a taková otázka se neotevírá zřetelně ani z obsahu dovolání.

V každém případě Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. , že poznatek, podle něhož důvod, pro který smluvní strana odstoupila od smlouvy, není dán, nutně vede k závěru, že k odstoupení od smlouvy došlo v rozporu s obch. zák. a odstoupení od smlouvy je právním úkonem neplatným podle , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Pro závěr o platnosti odstoupení dovolatele od smlouvy o spolupráci, a tedy pro výsledek sporu, je nevýznamné, zda žalobkyně porušila nějakou jinou právní povinnost než tu, jež byla důvodem odstoupení od smlouvy (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ). Od těchto závěrů se soudy nižších stupňů neodchýlily.

Dovolatel dále tvrdí, že stran jeho omylu při uzavírání smlouvy o spolupráci napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, leč příslušnou rozhodovací praxi nikterak neoznačuje.

Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit též při řešení otázky souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, otázky promlčení, otázky započtení a otázky aplikace při rozhodování o náhradě nákladů řízení, ani v těchto otázkách však judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatel neuvádí.

Vytčené nedostatky nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ).

Požadavky na obsahové náležitosti dovolání lze považovat za splněné pouze v té části dovolání, v níž dovolatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz výslechem jednatele žalobkyně, aniž by v rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů, a odvolací soud toto pochybení nenapravil, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. (který je dostupný na http://www.nsoud.cz). V tom však dovolateli přisvědčit nelze, neboť odvolací soud se při řešení této otázky procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho postup byl v souladu též s judikaturou Ústavního soudu označenou v dovolání. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vysvětlil, že návrh na provedení důkazu výslechem jednatele žalobkyně zamítl pro nadbytečnost, neboť z provedených listinných důkazů byly rozhodné skutečnosti jednoznačně prokázány, a odvolací soud k tomu uzavřel, že neshledal důvody pro opakování či doplnění dokazování, neboť soud prvního stupně vycházel při hodnocení provedených důkazů zcela ze zásady volného hodnocení důkazů a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě.

K obsahu podání dovolatele, která byla doručena Nejvyššímu soudu dne 25. 5. 2017 a 1. 8. 2017 (označeným jako „příloha k dovolání“), dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v posuzované věci uplynula dne 10. 3. 2017 (srov. věta první, ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. 10. 2017

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu